Na očekávanou desku Rytmus předem lákal dvěma singly Jebe a (povedenějším) Technotronic Flow, které se nesly na módní, hitparádové vlně taneční hudby kombinované s rapem ve stylu dancefloorových kapel devadesátých let. Ani jedna z těch písniček však na novince nakonec není. Nepříjemný pocit tápání, kam dál, ovšem zůstal. Přestože Rytmus fenoménem tuzemské hudební scény rozhodně je, jeho album má k přízvisku fenomenální daleko. Je to totiž určitě nejslabší položka jeho jinak velmi vyrovnané diskografie.
O splácanině
Hlavní poselství, které raper svým fanouškům na desce tluče do hlavy, je přitom dostatečně odvážné a ambiciózní: Nemám žádné hranice, hraju "všechen druh hudby". Ale to, čím se jej rozhodl naplnit, je ve výsledku přinejmenším rozporuplné.
Rytmus - Fenomen (obal alba)
Změnu, kterou ostatně naznačovaly už Rytmusovy kroky v uplynulých měsících i vystupování v roli porotce SuperStar, na desce představují dva extrémy: na jedné straně příklon k primitivní formě elektronické taneční muziky ve stylu dvou absentujících singlů, která již řadu měsíců zcela ovládá světové hitparády, a na druhé straně naopak jemný zpěv, kterým raper zkouší dojímat v baladách.
Má na to jistě výsostné umělecké právo, ale problém je, že v obou těchto "nových" polohách mu chybí přesně ta přesvědčivost, která nesnese protiargument a kterou se vypracoval v nejznámějšího představitele česko-slovenského hip hopu. Ve zkratce: rychlé, taneční elektro písničky (AKM) postrádají melodické háčky a jednoznačně chytlavé refrény (takové, jaký přes veškerou kritiku kvůli banálnosti měla bezpochyby komerčně vycizelovaná písnička Jebe), u pomalých je prožitek velmi limitovaný možnostmi Rytmusova zpěvu. Ten i pro méně zkušené ucho příliš podepsala a zploštila celá řada studiových efektů, o jejichž nutnosti či nezbytnosti se dají vést diskuse.
Kdo je Rytmus |
Přes velkou snahu vyvolat emoce se to Rytmusovi v baladách až fatálně nedaří, upřímnosti jeho výrazu (podobně jako když se o něco podobného pokoušel Radek Banga aka Gipsy na desce Rýmy a blues) v nich lze totiž uvěřit jen obtížně. Při závěrečném sladkobolném "dojáku" Bez mami bez otca (život je smutný, osud je krutý, opuštěné děti, slzy v očích atp.), který končí pravdařským recitativem, za který by se nemusel stydět Honza Nedvěd, se vám už nejspíš bude stýskat po všech těch h.vnech a pr.elích z Rytmusových běžných textů.
Je o to nepatřičnější, že i na Fenomenu samozřejmě vulgarity nadále naplňují řadu písní (dubstepově pojatá Hovnám neodpovedám má výkaly i v názvu), i když jsou použity s mnohem menší brutalitou (a nápaditostí) než dříve.
Dalším velkým problém alba Fenomen je, jak moc textově vyčerpaně na něm Rytmus působí. Opakuje slova, věty i nápady ze svých předchozích nahrávek a většinu stopáže znovu tráví chvástáním, jak žije na jiné úrovni než ostatní a zejména jeho posluchači a konkurenti, je superhvězda, "zarába" statisíce eur a všichni mu je závidí. Z frajerské pózy, která k hip hopu samozřejmě patří, se na novince vymaní jen v sebeparodické I Heard About, kde tu poprvé a naposled ukáže, že si ze sebe umí udělat i legraci. Když to všechno zkombinuje s oněmi upřímnými výpověďmi v baladách a texty, nad jejichž neobratností se točí panenky ("toto je viac než vesmír, do pusinky si ho vezmi" v sexuální Čau jak sa máš), je ale příliš obtížné rozpoznat, kde ta legrace začíná a jestli spíš náhodou tímhle albem úplně neskončila.
Nejlepší je rap
Po poměrně obsáhlém výčtu výtek se sluší napsat, kvůli čemu stojí deska Fenomen za pozornost. Protože je tu hned několik písniček, které svou atmosférou i podáním připomenou Rytmuse ve skvělé formě, díky níž se poctivě dostal na ten sebou tolik opěvovaný vrchol. Je to pokaždé, když slovenský "bengoro" nezkouší dělat "všechny druhy hudby", ale drží se kopyta tradičního hip hopu.
Rytmus pro Magazín DNES
Není náhoda, že jako nejsilnější skladby z desky vyznívají písničky Deti stratenej generácie a tanečnější Noc patrí nám, ve kterých si zahostoval Rytmusův parťák Ego, se kterým má kapelu Kontrafakt a který jako by ho jako jediný uměl vyprovokovat k výkonům o někdejší síle a průraznosti.
Ukáže se v nich, že emotivní rap je to, v čem nemá Rytmus coby interpret ani textař na tuzemské scéně stále konkurenci. Na nové desce je ho ale zatraceně málo. Hledání nových cest bývá přínosem, tady však jako by Rytmusovo ego narostlo do takových rozměrů, že už nikdo z jeho spolupracovníků neměl koule mu říct, že tyhle zvukově nablýskané schody nevedou do popového nebe, ale do slepé ulice.
Rytmus: Fenomen
CD, 49:46 min., cena 299 korun
Hodnocení MF DNES: 40 %
