Dle recenze, měla Píšťalka raději zapískat .

Se vsi uctou, me by zajimalo, kde se pani/slecna Klara Kubickova ucila psat recenze.... tohle proste neni recenze a divim se, ze Idnes neco takoveho otiskla.

Tady rozsáhlejší ukázka (doufám se tu smí vkládat odkazy): http://issuu.com/slovart/docs/ruzove_more_new_copy

Sice nejsem cílová skupina a četla jsem jen malý kousek ukázky, ale dnes vycházejí mraky horších knih, některé hrůzy se přitom staly i bestsellery, takže bych tak příkře nesoudila. Samotná recenze je dost plytká (ale možná je to strategie, nejhorší a nejlepší přitáhne pozornost)

Tak tu knížku si ráda přečtu! Jak kritici nějaké dílo "rozcupují", tak je to většinou pohodové, příjemné...počtemí(kniha), pokoukání(film, obraz)

Takova to byla pekna holka a ted ji leze z oci satan (coz svedci o upisu dablu)

Jakej satan? Je to pekna zenska a ze napsala knizku, ktera mozna je a mozna neni pitoma, s nejakym satanem fakt nesouvisi. 

Diskutovat o tom  budu, až si to sama přečtu.

Díky za Váš diskusní příspěvek

Děkuji paní Doubravové. Skutečně hrůza, jako sloh školačky, to bylo v recenzi uvedeno správně. Ale tak je známá a lidi si to koupí ze zvědavosti, špatná reklama taky reklama. Jo paní Hudečková a ta demence s názvem O ztracené lásce. Prodává i známé jméno a tvář ač to neumí.

Sestřel špatné knihy chápu, ale tohle mi přijde krapet krátké a brutální. Působilo by to lépe a srozumitelněji s ukázkou, co uvedla paní níže.

Ukázka je ovšem k poblití...

Nemám ráda jakékoliv recenze, kde si nemohu přečíst aspoň malou ukázku z knihy. Usilovným pátráním jsem ukázku našla:

Opoledne jsem zajela do blízkého městečka. Jeho střed protínala řada stánků s rybami a vykřikujícími obchodníky. Maria mi vyprávěla, že se tady jednou týdně koná rybí trh. Přivážejí je sem čerstvé, ráno ulovené.

Právě začínal boj o nejlepší kousky. Prodavači se zákazníky na sebe pokřikovali, máchali rukama, smáli se a poplácávali po zádech na znamení dobrého obchodu.

A pak si ti ubozí lidé odnášeli domů v igelitových sáčcích ryby, jež se ještě před chvílí ve vlnách milovaly s třpytivou září vycházejícího slunce. Zlaté rybky, které jim mohly splnit přání. Nevědomým jen ukojit hlad.

Na konci náměstí v uličce vedoucí ke kostelu jsem objevila zastrčený stánek s květinami. Nebyl už součástí trhu, ale omamná vůně, která se z něho linula, přebíjela rybí zápach.

Na bedýnce seděla vetchá stařenka celá v černém. Její tvář zdobilo snad tisíc drobných vrásek. Když jsem přistoupila blíž, zvedla hlavu a všechny ty malinké vrásky se slily v jeden laskavý úsměv. Podívala se na mne.

„Prodávám vzpomínky. Květiny mají čarovnou moc vyvolat obrazy a pocity dávno ztracené v čase.“ Chvíli se odmlčela a potom pokračovala: „Otec nás opustil, když jsem byla ještě malá. Nepamatuji si jeho tvář. Nevzpomínám si na jeho hlas. Ale stačí si jen přivonět,“ naklonila se nad květináč s olivovníkem a zhluboka se nadechla. „Sedím mu na klíně před naším starým domem v houpacím křesle a pozorujeme spolu západ slunce v olivovém háji. Hladí mne upracovanou, hrubou rukou po tvářích. Trošku to škrábe, ale je v ní něha. Vím, jak moc mě miloval. Díky té vůni si ho můžu kdykoli přivolat zpět.“

„Koupím si váš příběh,“ vzala jsem jí oprýskaný květináč z ruky. Věděla, že jsem pochopila. Přibalila mi k němu ještě levandule, slunečnice a ibišky. Aniž to tušila, darovala mi plnou náruč mých vlastních vzpomínek.

Ježíšikriste...

Recenzent je člověk, který na veřejnosti říká, jak by to dělal on, kdyby to uměl 

Musím být šéfkuchařem v Hiltonu,

abyste mi povolil se poblít ze zkaženýho jídla?