Hned na začátek je třeba vyslovit to nejdůležitější: že se na nahrávce nazvané Rock or Bust nepodílel nemocný kytarista Malcolm Young, není zásadním způsobem poznat. I bez něj je to deska, kterou lze použít jako definici hardrockového stylu.
Od titulní písničky, která ji otevírá, příjemně překvapuje svou energií. AC/DC od prvního pekelného zavřísknutí Briana Johnsona dávají svým posluchačům jistotu, že stárnutí se týká jenom světa kolem, ale ne jejich hudby, ve které stále není prostor na záludnosti ani odbočky, jenom pro nabroušené kytary.
V písničce Dogs of War se proto v refrénu ječí „dogs of war“ a těžký rytmus evokuje pochod rockové armády. Rock the Blues Away začíná naskočením do auta, kterým se jede v patřičném rytmu nabrat holku. Got Some Rock’n’Roll Thunder hřmí kytarovými blesky.
A ta přímočarost, přestože absolutně předvídatelná, je i po těch dekádách, co jsou AC/DC na scéně, stále stejně odzbrojující a zábavná. V případě Rock or Bust dokonce s menším pocitem setrvačnosti, protože producent Brendan O’Brien kapelu dovedl zachytit až v nečekané formě.
Rock the Bustautor: AC/DC CD, 499 Kč |
Je pravda, že na novince posluchači nenajdou novou Highway to Hell a v samotných skladbách se mohou brzy přestat orientovat, protože styl se na albu ctí opravdu dogmaticky. Kouzlo a chemie AC/DC však tkví v tom, že ani s takhle rozdanými kartami kapela ani písničky nepůsobí vyhořele.
Dá se předpokládat, že to tak bude i na pódiu, pro které byly evidentně stvořeny. AC/DC zkrátka dobře vědí, pro koho a co hrají. A se zbytkem se správně moc nepářou.
