Jak zfilmovat půvabnou miniaturu, jež v knize vydané i česky nepotřebovala ani sto stránek? Režisér Pierre Godeau doposud točil milostná dramata; pro komedii zvolil cestu, na níž se až příliš vnucovaná nostalgie drží až příliš literárního tvaru.
V podstatě jenom přidává ilustrace k vypravěčské ich-formě titulní postavy muže, jenž v poklidné maloměstské idylce zažívá podle vlastních slov „navenek tiché štěstí, ale ve skutečnosti prokletí“.
Vzápětí jeho podstatu divákům osobně odhalí: neumí jezdit na kole, ačkoli bicykly mistrovsky opravuje, a podle místní pověsti je dokonce ovládá jako akrobatický kaskadér.
Načež líčí zpětně celou historii tíživého tajemství, od dojemně omláceného školáka, který se raději učí, než aby riskoval další pády, až po zralý věk, kdy mu s příchodem pařížského fotografa do vsi hrozí veřejné vyzrazení.
Dětské trauma vystihuje malý Théo Gallet něžně, přesně a jímavě, usměvavé pochopení budí též jeho postupní následovníci včetně mladíka, jenž po dvojitých námluvách dokráčí ve svých montérkách k oltáři. Paradoxně nejméně přiroste k srdci přestavitel „hlavního“ Taburina coby již postaršího průvodce vlastním osudem, třebaže jej hraje ceněný belgický komik Benoît Poelvoorde.
Kroniku domnělého hrdiny, jemuž se každý pokus o přiznání pravdy vymstí zásahem shůry, vroubí milé snové výjevy, ať se obávané kolo chová po vzoru oddaného psíka, nebo plachtí nad krajinou. Ve vlídném dobovém oparu se inscenují svého druhu Postřižiny, jenom trochu ospalejší, trochu posmutnělejší a zalidněné trochu ploššími domáckými figurkami, což se týká rovněž drobného dotyku velkého světa v okrajovém motivu závodu Tour de France.
Ovšem jedno nelze snímku upřít: vedle lásky k cyklistice z něj takřka hmatatelně dýchá francouzský venkov s neuspěchanou vyrovnaností a sousedskou pospolitostí, s kouzlem úzkých uliček, tradičních krámků a zelených pastvin. Právě vlídná nálada ideálního místa k životu, ať už má blíže k pohádkové představě než k realitě, posouvá film lehce nad průměr.
Objektivně vzato však Raoul Taburin neutají, že by vydal spíše na roztomilou televizní povídku. Celovečerní sága pro velké plátno je nad jeho síly, respektive nad možnosti zvoleného filmařského pojetí, třebaže autorem scénáře je Guillaume Laurant, tedy scenárista legendární Amélie z Montmartru.
Příjemná, chápavá, vstřícná a veskrze pozitivní absurdní historka o tom, jak se z nevinné dětské lži může stát těžký balvan a z malichernosti drama, navíc ve finále poněkud zrazuje samu sebe. K dávnému klukovskému tajemství totiž přidá jedno holčičí, shrnuté konejšivou větou „Vždyť přece o nic nejde“.
No právě. O nic víc – pánové laskavě prominou – než o mužskou ješitnost.
