Pouze smích rozšíří na víc generací, vybuduje bohatší příběh a lépe ho natočí.
To všechno splnil. Otázka je, jestli to bude stačit - a komu.
Kinům určitě, vždyť už před dnešní premiérou prodala tisíce vstupenek. Divákům taky, pokud se těší na očekávaný typ podívané, na povyrostlé, pečlivější, ale stále hravé „snowboarďáky“. A maličké zklamání, že nadělují „jen“ více méně totéž, byť v dokonalejší úpravě, není namístě - opakujme si, jinou ambici Rafťáci neměli!
Řečeno jazykem hrdinů, jsou „vymazlenější“ než Snowboarďáci. Od nástupu takřka hororové hudby, úvodních gagů se psem či plameny reaguje kino na dotek. Věrný mladý slovník, groteskní situace, rychlý střih podpořený děleným obrazem souběžných dějů, vtipné animované titulky v komiksovém stylu, to vše jsou prvky lehké moderní nadsázky, rozvinuté o třídu výš než v prvotině.
Rafťákům také stačí méně slov, jak dokazují scénky s Jiřím Mádlem na cestě. Mádl navíc vyzrál, takže svého sladkého nešiku dotváří hořkou sebeironií „Já mám asi blbou karmu“, kdežto Kotek je nyní spíše pobaveným pozorovatelem a rádcem.
Dobře k nim ladí postavy rodičů, Milan Šteindler coby tichý trpitel, Veronika Freimanová se snaživými lekcemi romantiky i Pavla Tomicová jako „máma od rány“. Zupácky vlezlý vůdce dívčího vodáckého oddílu v podání Oldřicha Navrátila baví i dojímá - škoda, že další herci podobného daru, třeba Petr Čtvrtníček, se plátnem jen mihnou.
Výtečný je v klíčové dětské roli Matyáš Valenta, naopak stejně jako u Snowboarďáků platí, že dívky jsou herecky slabší, ač početně v přesile. Naštěstí Rafťáci potřebují víc jejich půvaby než nadání a umějí je prodat lyrickými nápady včetně „zjevení víl“ viděného zpod hladiny.
Hlavní zbraní snímku však zůstává smích a střelivem originální gagy, kterých je ve filmu opravdu spousta. Dokonce možná až moc, ve střední části při výletu na hrad spád vyprávění trochu drhne.
Ale podstatné je, že trapasům hrdinů ve sprše s dámou, na záchodcích se slečnami či při tokání vlastních rodičů nikdy nechybí účel, rozehrávka ani pointa. Což se o jiných českých komediích říci nedá.
Filmu nechybí ani zběsilá jízda na čemkoli v duchu Snowboarďáků, byť na vrakovišti se octnou divným skokem, ani nové hlášky „I z kombajnu se dá vystřelit ve velkým stylu“ nebo „Lepí se mi smůla na pinďoura“.
Úvod klíčové scény „otec hrdina“ sice vyšumí, zato jejímu závěru se tleská. A co ve druhé chvíli chybí na dramaturgické provázanosti, vynahrazuje Janák dvěma body „nad plán“.
Zaprvé, povinné sponzorské výrobky do děje vloží přirozeně a ještě si z nich utahuje. Za druhé, závěrečnou variací na Hoří, má panenko vzdává osobitou i něžnou poctu Miloši Formanovi.
Jistě, zjevení z čistého nebe se už nemůže opakovat, ale i v Rafťácích stejně jako ve Snowboarďácích je zakleto hodně nezávazné radosti. Díky za ni. Ale ve třetím snímku už budeme chtít od Janáka změnu. Má na ni.
