Je málo koncertů, u kterých tak moc záleží na úhlu pohledu, s nímž k nim člověk přistupuje. Ty, které v současnosti hraje formace pod názvem Queen, lze snadno odmítat už z podstaty. Kapela, jejíž úspěch stál do značné míry na jednom z nejlepších popových a rockových zpěváků minulého století Freddiem Mercurym, naposledy pokupě hrála před devětadvaceti lety. Ze slavné značky v současnosti těží kytarista Brian May a bubeník Roger Taylor. Lze tedy namítnout, že jde o jakýsi lepší revival nebo rovnou výprodej.
Queen a Adam Lambert17.2. 2015, O2 aréna, Praha |
Jenže ekonomicky i z hlediska fanoušků a žijících muzikantů, kteří kapele zasvětili nejlepší léta svého života, to dává smysl. Přestože Queen za poslední necelé tři dekády nic kloudného nesložili, o jejich koncerty je stále velký zájem, tomu pražskému přihlížela po strop naplněná O2 arena. A velká část fanoušků byla upřímně nadšená, že si spolu se slavnými hudebníky můžou zazpívat jedny z největších hitů dvacátého století. Kudrnáč May s vousáčem Taylorem v podstatě jen plní poptávku a v Lambertovi našli profesionálního zpěváka s obdivuhodným rozsahem a jistou energií, která umí oslovit dav zejména v pomalejších, baladických písních.
Jenže to nebylo bez ale. Už v rockověji laděném úvodu se ukázaly zpěvákovy limity a z nutně krutého srovnávání s Mercurym nevyšel vítězně. Ani černá kůže, cvočky a tvrdé kytary Lambertovi nedodaly uvěřitelné chlapácké vzezření. V rychlých věcech jako Stone Cold Crazy se nezvládl přes muziku prosadit a většinu koncertu tak do lidí stříkalo obnažené ego Briana Maye, který si dokonce nechal namontovat na hmatník kytary kameru, aby se na velkoplošné projekci mohl dělit o to, jaké mačká akordy.
Lambert má rozsah, ale ne sílu a výraz, aby se v rockové melanži a Mayově sólování svým hlasem naplno prosadil. Jak ukázal v Seven Seas of Rhye, být dominantním mu s touto kapelou na pódiu dělá problémy. A teatrálnostem, kterými svou show doplňuje, jako když při Killer Queen seděl na purpurové pohovce a mával si kolem tváře zlatým vějířem, chyběl vtipný nadhled. V tu chvíli koncert Queen ze všeho nejvíc připomínal muzikálové číslo, v němž dostal hlavní roli o něco lépe zpívající Václav Noid Bárta.
Vzhledem k fungující nostalgii, silným písničkám, reakcím fanoušků a tomu, že to kapele skvěle hrálo a halou zněl výborný zvuk, to však stále mohl být poměrně povedený koncert, který si fanoušek smířený s tím, že druhý Freddie není a nebude a tohle je jediná možnost, jak dnes Queen slyšet, mohl užít.
Jenže to by ho Queen nesměli udusit takřka hodinovým blokem, kdy se namísto hraní hitů May s Taylorem zbytečně ujišťovali o své důležitosti. Kdyby May akustickou část ukončil svou kanoucí slzou po Love Of My Life, jíž z projekce „dozpíval“ Freddie Mercury, bylo by to skvělé číslo. Jenže vesmírná akustická odysea pokračovala a dorůstala nesnesitelných rozměrů, zatímco koncert upadal - přes všechny vychytávky hezké scény, které dominovalo velké neonové Q - řetěz. Lambert zmizel někam do zákulisí na párek a u mikrofonu se začali střídat May s Taylorem. Když se druhý jmenovaný chytil hlavního partu v A Kind of Magic, proměnila se rázem hudba a jistota sebevědomé kapely v karaoke z domova důchodců, což ještě umocňovaly doprovodné vokály z předtáčky. Queen situaci nezachránili žádným ze svých hitů, ale dál ji rozmělňovali, nejprve sólem na basu, potom „bubenickým soubojem”, který Taylor odehrál se svým synem Rufusem. Pohřeb koncertu pokračoval nejhorším číslem večera - duetem Under Pressure, v němž se sice na pódium vrátil Lambert, ale Taylor se u toho snažil nahradit Davida Bowieho a k tomu bubnovat. Pořádně mu nevycházelo ani jedno.
Nejen v programu koncertu, ale i ve smyslu slavného sloganu Queen zapomněli na Show Must Go On. Následovaly balady, Mayovo kytarové sólo, které trvalo asi osm minut a nejvíc zábavná na něm byla projekce hvězdokupy za jeho zády.
Možná to celé byl promyšlený tah, protože když kapela po všech těch - s prominutím - onaniích spustila I Want It All, bylo to jako spasení. A v kontrastu s tím, co se dělo v uplynulých minutách, působil Adam Lambert alespoň chvíli jako nejlepší frontman na světě. Tedy než došlo na závěrečnou Bohemian Rhapsody, v níž se vokálně „utkal” s Freddiem Mercurym zpívajícím z projekce. A samozřejmě tuhle bitvu možná ustál, ale rozhodně nevyhrál. I když May si na to oblékl zlatý dres s pláštíkem a nechal na sebe při sólování namířit reflektory, zřejmě, aby odvedl pozornost. Jinak si to u sedmašedesátiletého uznávaného kytaristy těžko vysvětlit.
Přes všechny výhrady mohl být koncert Queen docela milé retro, zavzpomínání na minulé století a slavné melodie, které ho tvořily. Jenže to už kapela finálem plným hitů, které měla hrát celou dobu, nedohnala. Smutným faktem zůstává, že mnohem lepší (a asi i levnější) a autentičtější zážitek než z této šarády fanoušci budou mít, když sáhnou po některém z pečlivě obrazově i zvukově vyčištěných archivních DVD, která v posledních letech vyšla, a pustí si ho v nějakém slušném domácím kině.
