RECENZE: Poutavá kronika časů, kdy se tolerance mění v nenávist

S výjimkou nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka není u nás turecká literatura moc známá. Nyní do ní můžeme nahlédnout díky knize Ptáci se zlomenými křídly od Ayşe Kulinové, spisovatelky doma hojně čtené a ve světě stejně hojně překládané.

Ayşe Kulinová dostala i pozvání na Festival spisovatelů Praha | foto: FSP

Poutavý příběh čtyř generací rodiny židovských uprchlíků z Německa, zčásti vycházející ze skutečných události, je nejen v podstatě milostným románem, ale současně i svébytnou kronikou autorčiny vlasti druhé poloviny minulého století a počátkem nového tisíciletí.

Po Hitlerově nástupu k moci pozval turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk do své země německé vědce a umělce pronásledované nacisty. Našli tam nový domov a pomáhali měnit zaostalý stát v moderní. Byl mezi nimi i lékař Gerhard Schlimann, kterému se se ženou a dvěma dětmi podařilo z Německa utéci. 

Dcerka Suzan, která je víceméně hlavní postavou knihy, byla tehdy ještě batole a už od útlého dětství se považuje za Turkyni. Konvertuje k islámu, provdá se za muslimského kamaráda z dětství, ale svou jedinou dceru, značně neortodoxní Sude, nechává žít podle jejích představ. Ostatně mnohem blíž má k vnučce Esře, kterou na počátku knihy vyzývá, aby z Turecka natrvalo odjela. Ale proč?

Z tolerantního a sekulárního Turecka z Atatürkových časů se během desetiletí stává stát se sílící náboženskou i etnickou nesnášenlivostí, stát, v němž jeden pokus o puč střídá druhý a při bombových útocích kurdských separatistů i odvetných armádních opatřeních umírají stovky lidí. 

Ptáci se zlomenými křídly

75 %

Napsala Ayşe Kulinová

Kulinová, stojící ostře proti režimu současného prezidenta Recepa Erdogana, si nebere servítky, když líčí vzrůstající antisemitismus, který opět ohrožuje Židy, ptáky se zlomenými křídly, kteří neustále musí odněkud prchat. I mladá lékařka Esra si vyslechne nadávky kvůli svému židovskému původu.

„Jsem pravnučkou německé židovské rodiny vyhnané ze své vlasti jen kvůli zneužití čehosi, co se nazývá náboženstvím, a vnučkou sekulární muslimské turecké rodiny, která se kvůli zneužívání náboženství bojí ve své vlasti žít,“ konstatuje Esra trpce v závěru. Představa, že by někdy došlo na autorčina slova, že vlastí i náboženstvím je jen a jen láska, je zatím pouze marnou nadějí.