RECENZE: To musí být člověk magor. Při mrazivém útěku hřeje Psí láska

Dvanáct dní na překonání dvanácti set kilometrů zasněženou pustinou má hrdinka nevšedního portrétu Psí láska, který jde do kin.

Z filmu Psí láska | foto: ČT

Závody psích spřežení sice spolehlivě plní příslib mrazivé atraktivity severských plání, ale režisérka Linda Kallistová Jablonská, jejíž filmografii zdobí třeba cestopis Vítejte v KLDR!, se vydala dál. Až k hlubinnému a šikovně stupňovanému rozkrývání osobnosti ženy, jíž smečka nahrazuje rodinu.

„Ona je magor; na to člověk musí být magor,“ zazní o Janě Henychové hned v úvodu, když ji vítají na startu jako „českou celebritu“, z jejíchž úst se vzápětí vyřine nevybíravé „Ty krávo blbá, ku..!“

Nekonečná osamělost v bílé krajině tvoří jednu linii vyprávění. Pod most jí donesou pizzu a jede dál. Odmítá se družit se svými soupeři, vesměs muži: „Jsem sólista, nechci mít nikoho v závěsu“.

Za dne si na pár hodin ustele, zanadává, pokud zaspí, a zase pokračuje v jízdě přízračnou nocí. V závějích pomáhá psům sáně tlačit a když se jednoho z nich musí vzdát, je na ní snad poprvé znát pohnutí. „Moje miminka,“ oslovuje je.

Druhou linku představuje hrdinčino tuzemské „doma“, kde se však zjevně cítí nesvá. O rodičích mluví jako o „zaprdlících“, o své manželské zkušenosti jako o uzavřené záležitosti: „Přerovnával mi nářadí, po rozvodu jsem šťastná“. V létě pořádá „psí“ tábory pro děti, ale viditelně trpí, ožívá až s podzimem, kdy se balí na trénink ve Švédsku. S jedinou svíčkou pro oslavu Vánoc.

Tak jako hrdinka svléká nekonečné vrstvy teplého oblečení, svléká i režisérka jednotlivé slupky její povahy skryté pod silácky věcným vystupováním. Hlavně tu však nejde o zprofanovanou oslavu vůle sportovce, Psí láska naopak obsahuje dost hořkosti, nicméně podstatu nachází mimo stupně vítězů. „

Psí láska

65 %

Režie Linda Kallistová Jablonská, účinkuje Jana Henychová

Kinobox: 54 %

Tady na samotě mě nikdo nebude otravovat, uteču od toho být doma,“ libuje si při tréninku za švédských dvacetistupňových mrazů; celá se rozzáří, zkrásní a z upřímného okamžiku divák vyčte, že závody jsou druhotné, v popředí stojí způsob útěku. 

Respektive opakovaných úniků, protože „pokud letos zase nedojedu, mám alespoň důvod zkusit to příští rok znova“. Zvláštní volba životní cesty. Nicméně i štáb, jenž ji sledoval, prokázal pořádnou dávku frajeřiny.