Záběr ze hry Proměna ve Švandově divadle

Záběr ze hry Proměna ve Švandově divadle | foto: Alena Hrbková

RECENZE: Kafkovu Proměnu v hledišti Švandova divadla humor trochu zabíjí

  • 1
Švandovo divadlo připomíná devadesáté výročí úmrtí spisovatele Franze Kafky zinscenováním jeho nejslavnější povídky Proměna. V režii Dodo Gombára se v hlavní roli Řehoře Samsy objevil Marek Pospíchal.

Režisér Dodo Gombár se rozhodl Kafkovu nejznámější povídku Proměna inscenovat nezvykle v hledišti. Získal originální prostor, kde nechal Řehoře Samsu zmítat se v symbolickém pokoji na plošině uprostřed, zatímco zmatená rodina kolem pobíhá a úpí v řadách sedaček.

Hra se může opřít o herecký potenciál, Marek Pospíchal dobře evokuje neohrabaného a zmateného brouka, ještě víc vyniká zpovykaná sestra Markétka v podání Martiny Krátké.

Gombár svého Samsu spoutal do gumových opratí, které symbolicky vedou ke všem členům rodiny. Kafkovy náznaky zde tak dostávají skvělé ztvárnění. Dlouho zůstává nesrozumitelná jen dvojice homosexuálních turistů cestujících po balkónech divadla v podání Tomáše Pavelky a Patrika Děrgela, ze kterých se časem vyklubou nájemníci. Ti dále v pokoji po Řehoři najdou Kafkův Dopis otci, což do hry docela zapadá. 

Gombárova Proměna přináší mnoho takhle zajímavých momentů. Ve výsledku ale působí nesourodě a trochu ji to zabíjí. Režisér sliboval, že jeho verze Kafkovy povídky bude vtipná, a pokouší se o to někdy až moc.

Proměna

60 %

Švandovo divadlo

premiéra 31. května 2014

režie: Dodo Gombár

hrají: Marek Pospíchal, Martina Krátká, Patrik Děrgel, Kristýna Frejová, Tomáš Pavelka, David Punčochář, Petr Vaněk, Andrea Buršová / Erika Stárková

Vlastní povedenou hru se symboly pak v samotném závěru sám sráží, když klade Pavelkovi do úst repliku o nesrozumitelných metaforách. Úroveň opakovaně snižuje i zbytečně přehnaná postava nadržené služebné. Závěrečný novozákonní motiv se pak ztracenou vážnost snaží nahnat dost prkenně. Jakoby Proměna sama o sobě nebyla těžká dost, přivažuje ji zde Gombár ještě křížem z Golgoty.

Stěžejní části povídky se přitom povedly skvěle, je tedy otázka, proč do průzračně geniálního díla, jehož výpověď dodnes nevybledla, montovat nové motivy a hledat další souvislosti. Kdyby se na úvod uprostřed hlediště Řehoř prostě jen jednou ráno probudil, jistě by to stačilo.