Nechme stranou hudební stránku věci, ta je jedinečná tak jako tak. Samozřejmě záleží na tom, zda posluchač široké aranžmá Stingových hitů pro orchestr apriorně přijme či nikoli - v tomto smyslu bylo pro leckoho kontroverzní už zmíněné studiové album (recenze zde). Koncert v pražské O2 Areně (recenze zde) ale musel utvrdit Stingovy fanoušky, že tento projekt, byť neukazuje (a asi ani ukazovat nemá) umělcovu novou cestu k další tvorbě, rozhodně není bezradným přešlapováním na místě.
Koncertní nahrávka Live In Berlin, jež jako celek vyšla na DVD a její část v audiopodobě na přiloženém CD, je ovšem oproti tomu, co jsme mohli vidět v pražských Vysočanech nebo kdekoli jinde ve světových metropolích, poloviční. Ne že by záznam byl neprofesionální, ale show tak, jak byla připravena, prostě zřejmě není přenosná do byť sebelépe sejmutého a sestříhaného filmu.
Zajímavé je to dvojnásob proto, že samotný koncert vlastně působil (znovu - odhlédněme od vysoko nadprůměrné hudební stránky) docela "obyčejně", civilně. Žádné velké převleky, choreografie, gejzíry ohňů a světel, kterými mnozí popmuzikální umělci dohánějí tvůrčí neduživost. Stingova show byla nevtíravá, nicméně pečlivě připravená a teprve při shlédnutí videozáznamu nám dojde, kolik se toho v celkovém "obrazu" po celé dvě a půl hodiny dělo. Pokud tedy ještě máme koncert v čerstvé paměti.
Všechny ty nenápadné pohyby panelů nad pódiem, hra světel, která většinou neútočila na "první signální", ale citlivě dotvářela hudbu, velmi střídmé, ale o to funkčnější projekce - to je v záznamu vidět vlastně jen fragmentárně, okrajově. Je sice příjemné vidět Stinga zblízka, nahlédnout aspoň trochu "do kuchyně" dění na velkém pódiu, ale zachytit nějakým výmluvnějším způsobem scénickou promyšlenost by bylo mnohem působivější.
Vydaný komplet tak ocení hlavně ti, kteří z jakéhokoli důvodu na koncertě absentovali, neboť jim sice nepřiblíží celkový umělecký dojem, ale jeho obecné ladění vcelku vystihuje. Příjemné pro obě skupiny fanoušků je ale i to, že zůstaly zachovány úpravy i těch písní, které na studiovém Symphonicities chyběly (a že jsou mezi nimi i takové "palby" jako Every Breath You Take či Desert Rose) a v neposlední řadě milý fakt, že Stinga do Berlína přijel podpořit do několika písní jeho starý parťák, fenomenální jazzový saxofonista Branford Marsalis. O toho jsme v Praze přišli.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
