Samozřejmě sama technologie, byť sebevynalézavější, nespasí. Ale hravý klasik Švankmajer to dobře ví, takže diváka naladí na svou vlnu nadsázky hned v úvodním proslovu, kde osobně, také animován z fotografie, prohlásí zhruba toto: Dámy a pánové, nesehnali jsme dost peněz. Takže naši metodu berte jako náhražku, nikoli experiment; je to taková filmová melta ve stylu večerníčků.
Načež začne po vzoru kreslených postaviček trhaně poskakovat a vykřikovat: Haťa paťa... Je to kouzelné, vtipné a hlavně zbavené jakékoli nabubřelé důstojnosti mnohých rádobyumělců.
Švankmajer naproti tomu umělcem vskutku je, aniž by předstíral akademickou vážnost - a bezedné nápady, které chrlí z plátna, to znovu a znovu dokazují. Chodící domy, nafukovací melouny, dětský medvídek s obřím penisem, něžné námluvy ve tříčtvrťovém rytmu; režisérova obraznost má zkrátka na trati mezi realitou a sny, do nichž utíká hrdina v podání Václava Helšuse, mimořádné žně.
Sladce chlípná hra jazyků
V bdělém stavu se Helšusův všední úředník pohybuje mezi domovem, kde ho diriguje manželka s přesným výrazem Zuzany Kronerové, a nudou kanceláře, již střeží kouzelně stylizovaný pes. Tak šedý život se dá přežít jedině sněním, ale do mužových snů, jimž vládne svůdně záhadná Klára Issová, se vkrádají znepokojivé motivy.
Vysvětlení hledá hrdina u psychoanalytičky, jíž Daniela Bakerová propůjčila profesní věcnost i ženskou solidaritu vůči pacientově manželce. A důmyslné úložky hrají i podobizny otců psychoanalýzy Freuda a Junga, které na dění v ordinaci reagují od glosátorské mimiky po vzájemné fyzické útoky.
Nezvyklá výtvarná metoda vůbec neruší, naopak podporuje pocit lehkého neskutečna, kterému člověk rychle uvykne a jímž jako ve stavu bez tíže s trvalým úsměvem proplouvá mezi Švankmajerovými obchodními značkami - od přehlídky jídel po sladce chlípnou hru jazyků.
Režisér si však dopřál i spoustu nových hříček: třeba se sportkou, s tvářemi na bankovkách, s pohovkou uprostřed ulice, s kostmi v kočárku, dokonce i s Člověkem v tísni - a přitom nic tu diváka nezaráží, vše působí zcela přirozeně jako v jeho vlastním snu.
Trochu útlumová střední část ožije takřka hororovým nádechem ve chvíli odstartované zábavnou dohodou "mezi námi ženami", kdy se manželka vydá za hrdinovým tajemstvím do jeho snu: jedním slovem paráda, dozdobená ještě stupňovaným bláznovstvím menší figurky.
K originální a přitom zábavné podívané lze mít jen dvě námitky. Nadělá obecně příliš řečí a hlavně finále umrtví dlouhou slovní vysvětlivkou, jak to celé bylo, čímž z výšin fantazie spadne do přízemí školního výkladu psychoanalýzy - však i Freud se u něj křižuje.
Režisér chtěl zjevně vyjít vstříc publiku, ale kdyby je nechal napospas vlastní představivosti, mohl si za snímek Přežít svůj život připsat známku o deset procent vyšší.
