RECENZE: Prázdniny pana Beana. Polidštěný Bean ctí grotesku

V komedii Prázdniny pana Beana baví Rowan Atkinson téměř beze slov. Ale také bez zlomyslnosti.

Jak málo stačí, aby kino vybuchlo smíchem. Za zvuků deště či spíše lijáku naskočí na tmavé plátno titulek: Londýn. A po krátké pauze další, stejně stručný: červen.
To je britský humor jako vyšitý; úsporný, suchý, výstižný, bez ornamentů, kudrlinek a vysvětlivek.

A také je to začátek filmu Prázdniny pana Beana, který má zítra českou premiéru a v němž se hrdina po minulé ničivé pouti do Spojených států vydá na pláže francouzského jihu. Podobná výchozí situace však nastoluje úplně jiný styl: moderní poctu čisté podstatě němé grotesky.

Ne že by snad proslulý Londýňan alias Rowan Atkinson nechtěl hovořit, či dokonce neměl co říci; právě naopak. Jenomže jinak než anglicky neumí ani nerozumí, proto si na francouzské půdě či při setkání s ruským chlapcem musí vypomáhat klauniádou.

Prázdniny pana Beana

70 %

Británie, 2007, 87 minut.

Režie: Steve Bendelack.

Hrají: Rowan Atkinson, Jean Rochefort, Karel Roden, Willem Dafoe, Max Baldry.

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 60 %

IMDb: 6.4

Moderní zmatení jazyků tedy poskytuje k ohňostroji situačních gagů přirozenou záminku a v éře užvaněných komedií, jejichž titulky pokryjí pomalu celé plátno, přináší žánr grotesky podobně osvěžující pramen radosti jako před časem Vorlův Skřítek. Navíc ze spojení dospělého komika s dítětem, jímž Prázdniny pana Beana připomenou Chaplinova Kida a vzdáleně i Svěrákových Kolju, tryská hravost vyloženě dětská až dětinská, takřka oslava nevinnosti.

Jenže lehce starosvětský návrat ke zdrojům smíchu nebude možná někomu stačit, protože spolu s metodou se mírně mění i sám Bean. Polidšťuje se, je vlídnější; cokoli činí – a vyvádí opravdu neskutečné zmatky a katastrofy – činí vesměs z neznalosti či v sebeobraně.

Chybějí tu tradiční beanovská záludnost, poťouchlost, škodolibost a sobectví, čímž hrdina ztratil jednu vybroušenu stránku své osobnosti. A ještě další prvek trochu schází: z Francouzů si Bean utahuje o poznání méně než minule z Američanů, ačkoliv odvěká britsko-francouzská řevnivost k tomu přímo vybízela.

Zato originálních gagů film obsahuje nespočet a staví je přesně podle zákonů grotesky: čím jsou lepší, tím více se vzpírají popisu. Sotva se Bean vynoří ze svého proslulého autíčka, rozpoutá bláznivou honbu za kuponem z dobročinné loterie, jejíž výhru představuje týdenní dovolená na francouzské Riviéře – plus malá videokamera. Tou je Bean okouzlen jako školák. Stačí si ho představit, jak kráčí Paříží s okem přilepeným k hledáčku kamery a přitom drží směr postupu přesně podle kompasu; ať mu stojí v cestě auta, domy nebo lidé, neuhne ani o fous.

Pařížská epizoda Beana zastihne ještě v etudě s kravatou v automatu či při obědě v nóbl restauraci nad mísou darů moře, s jehož pointou slabší povahy zezelenají.

Pak přijde významný okamžik pro naše národní barvy, neboť Bean režíruje Karla Rodena v roli ruského filmaře. Na okraj, ruština Rodenova filmového synka v podání malého Londýňana Maxe Baldryho zní čistěji; podstatnější však je, že Baldry vytváří k Atkinsonovi šikovný typ souputníka i protihráče, neboť působí víc uličnicky než sladce. Když tahle dvojice zkusí žebrat, má dojemně zločinecký výraz a v jarmarečním „baletně operním“ výstupu se nádherně odpoutá od prvotního účelu, jako děti při hře na divadlo.

Nicméně sólo pro pana Beana stále zůstává hlavní povinností i jistotou snímku. Při vesnické honbě za slepicí se na červenou nit Atkinsonovy komiky navlékají jako korálky pestrobarevné gagy, marnotratně roztroušené snad na každém metru – na kole, za vozem i na stopu. Líná ospalá nálada venkova s „westernovým“ chvěním vzduchu či kýčovitě idylické ráno, do něhož vtrhnou tanky a německé uniformy, poskytují střípky „filmu ve filmu“ jako předznamenání hvězdného festivalu v Cannes, kam se Bean nezadržitelně řítí.

Chytří scenáristé sice poslali hrdinovi do cesty mladou krásku, ale jejich vztah drží na uzdě dětsky bezelstného přátelství, beze stopy milostné jiskry. Chválabohu vědí, že oženit Beana by bylo horší než ho zabít. Navíc přidali nápad roku: sled telefonátů naslepo tvoří řetěz mikropříběhů na druhém konci náhodně zvolené linky, často velice drsných – a přitom každý z nich je originál.

Emma de Caunes ve filmu Prázdniny pana Beana (2007)

Vrchol vtipu však hostí Cannes, kde Willem Dafoe coby „nezávislý“ filmař předvádí ospalému publiku naprosto přesný rádobyumělecký snímek, v nebetyčně hloupé sebevzhlíživosti až neskutečně výstižnou tresť vznešené nudy povýšeně se tvářících festivalů, do níž Bean vstoupí po svém. Jak, to se opravdu popsat nedá, stejně jako neexistují slova pro hrdinovo závěrečné dobytí pláže metodou hlava nehlava či vítěznou ironii muzikálově stylizovaného finále se zpěvy sladké Francie.

Kdyby pro nic jiného, Prázdniny pana Beana si zaslouží metál už za onu sladkou pomstu festivalovým snobům. Zdravým smíchem nad pokryteckým „uměním“ podává londýnský popleta ruku newyorskému kolegovi, Allenově slepému režisérovi z komedie Hollywood Ending, vzývanému také jen v Cannes. Ale důvodů k zábavě nabízí Beanovo vzkříšení stovky; navíc, uvede-li na scénu třeba kadibudku, ví přesně, kde končí vkus a začíná trus.