Pražské Divadlo Na zábradlí zahájilo sezonu v červeném sametu. Odělo do něj celou scénu své první letošní premiéry, kterou se stala původní hra místního autorského dua Jan Mikulášek – Dora Viceníková. Požitkáři vypráví o smrti, či lépe o pohledu dnešní společnosti na ni. Dívají se na smrt optikou naší doby, která raději než by ji přijala za přirozenou součást života, či snad dokonce jako jeho vyvrcholení, se vůči ní vymezuje a ignoruje ji.
Hru zahajuje několikaminutový výmluvný monolog Jakuba Žáčka. „Smrt je mé téma, protože mé téma je život, nepochopitelně, pochopitelně,“ mluví dlouze o smrti, aby o ní ve skutečnosti vůbec nic neřekl.
Vyumělkovaná víceúrovňová scéna dává vedle něj prostor další osmičce herců. Každý z nich se s koncem života vyrovnává jiným způsobem. „Kolik je hodin?“ dotazuje se v neurotickém očekávání Miloslav König. „Nejvyšší čas,“ zazní odpověď. Leoš Noha obchází v nekonečných kruzích, Honza Hájek si každé ráno před zrcadlem připomíná, že zemře, aby s tím byl předem smířen, Jana Plodková nechce opustit urnu svého manžela.
A když už jí ji ostatní vyrvou a vysypou, jen přihlíží tomu, jak se prach nebožtíka snaží uklidit smetáčky či vytřít mopem.
Podobně jako v Šedých sedmdesátých nechává Mikulášek jednotlivé postavy hrát své příběhy docela nezávisle na ostatních, vzniká tak působivé různorodé panoptikum. Opírá se o spolehlivé výkony i emotivní hudbu Miloslava Königa.
V zadní části scény oddělené průhlednou stěnou herci občas zmizí za dveřmi záchodků, které se střídavě otevírají a zavírají. V jednom z nejpůsobivějších momentů se za nimi objeví nohy oběšené ženy. Drsný obraz na pozadí, který herci vepředu nijak nereflektují, na diváky působí stejně jako množství krve a smrti ve filmu či televizi. Zatímco se smrti bojíme a nemluvíme o ní, v médiích ji konzumujeme jako cosi fascinujícího, neosobně lákavého.
PožitkářiDivadlo Na zábradlí premiéra 24. října 2014 režie: Jan Mikulášek hrají: Dita Kaplanová, Anežka Kubátová, Jana Plodková, Magdaléna Sidonová, Jan Hájek, Petr Jeništa, Miloslav König, Leoš Noha, Jakub Žáček |
Požitkáři nemají žádný děj, sled jednotlivých scének plyne, tu v dramatickém, tu v komediálním duchu. Zatímco se v jednu chvíli divák směje morbidnímu humoru, v druhou jen zamyšleně poslouchá filozofické úvahy o skonu či přípravě na něj.
Hra po skončení zanechá jen rozporuplné myšlenky a silné emoce. Žádné vyvrcholení, žádné poselství v závěru se tady nekoná. Ostatně ani smrt většinou nepřichází v ten moment, kdy by si člověk přál; leckterý život utne bez pomyslné pointy.
