Ekonomika se možná už odlepila ode dna, zato pohádková krize trvá. Všechny tři nové tituly, které Česká televize o letošních svátcích nasadila Škola princů, Kouzelná tetička Valentýna a Vodník a Karolínka, si mohla nechat od cesty. Televizní premiéru tu měly vlastně čtyři české příběhy, ale nejlepší z nich, tedy štědrovečerní Peklo s princeznou, se nepočítá, neboť vznikl v soukromé produkci jako film pro kina, jimiž už prošel.
Škola princů, jíž patřil večer na Boží hod, stvrdila naráz všechny tři hlavní úkazy pohádkové krize: došly originální nápady, přirozený vtip a princezny. Vedle Matouše Rumla z Comebacku, jenž si i v roli prince uchoval jistý šarm, byla půvabná Sarah Haváčová znatelně slabší - hlavně v mluveném projevu. A třebaže Roman Vávra střídal podhledy, nadhledy a kdejakou režijní „vychytávku“, aby Škole princů dodal zdání filmové podívané, nemohl udělat nic s lehce zmateným, povadlým a vesměs odvozeným obsahem.
Opět obě královská dítka navenek zapírají svůj původ, opět děj nastavují moudrá bylinkářka, dobrácký kuchař, nepolepšitelní lapkové a banda princátek podle prvoplánové šablony - třeba následník trůnu z Ospalého království věčně zívá. „Modernizace“ zde tkví v tom, že hrdinové přejímají slovník svých vrstevníků z teenagerovského seriálu - „no jo, nic moc“ - a že při opatrné šermířské půtce slečna varovně povykuje jako v akčním hitu: „Pozor, pozor!“
Tady řídkou podstatu vyvážili Pavel Liška, spíš princův usměvavý „šmírák“ než pobočník, a řada obratně nasnímaných exteriérů. Čili pěkně natočená hlušina, která se v závěru vzdala už vší logiky.
