Tím hůř se píše, že po společném filmu s obměněným názvem Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí už tomu málokdo uvěří.
Tvůrci slibují "současnou, přiměřeně suchou, lehce absurdní filmovou tragikomedii o středně velkém českém nádraží v létě". Ve skutečnosti souhlasí jen rozměr stanice, roční období a dejme tomu dnešek.
O humoru suchém ani absurdním se však mluvit nedá, jen o tom nezamýšleném, který se bezděčně rodí, kdykoli si někdo splete naivismus s naivitou a civilní herectví se špatným.
Ohleduplné popravování po kouscích nemá cenu, milosrdnější je čistá rána přímo do srdce, ať je to odbyto: Plácačka se prostě hrubě nepovedla. Jako kdyby Ostře sledované vlaky neměly drama, hrdinu ani řád, jen lásku ke strážcům malých křižovatek velkých cest.
Právě na náladě typu "prostí dobří lidičkové ještě žijí" film od počátku staví, ale dál než k tomu pocitu nedojde. Co hůř, rituály mikrosvěta, kde jsou nové hrnky na kávu událostí dne, nechává často na nehercích, od nichž čeká přirozenost – a logicky dostává ochotnickou strnulost.
Zahrát "obyčejnost" je úloha pro mistry a zahrát "nic" je vůbec to nejtěžší, což tu jakžtakž zvládají jen profesionálové Jaroslav Dušek a Igor Chmela, kteří se však snaží přizpůsobit, tedy nevyčnívat.
Velké obsahové "nic" přitom snímku vládne. Jen mimořádně bystrý divák postřehne z dialogů, že jeden z hrdinů jaksi mimochodem umřel, neboť jeho snoubenka nosí smuteční zástěru, ale pozor, nad vítězstvím svého intelektu se raduje předčasně! Vzápětí se utopí ve změti jmen postav a postaviček.
Kdo je Karel, Ludva, Franta, Božena, Růža, Drahuše, Petr či Michal, která tvář patří které postavě, o kom se právě mluví? Připomíná to cimrmanovskou klasiku nečekaných odhalení "já nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn".
Navíc režiséři obsadili vnějškově podobné typy, což chaos ještě zvětšuje, takže zhruba v půli se publikum vzdává a uzavírá sázky. Například kdo je tajemný, hojně probíraný pan Evžen a kdy vejde na scénu – pokud tam už nebyl, nebo zda zmínka o nebožtíku Bláhovi znamená jistotu, že alespoň ten už do zmatku nepřibude.
Další zkoušku nervů přinášejí profesní debaty v železničářské hantýrce. V divadelní stylizaci mohou vyznít zábavně, přesazeny mezi skutečné koleje však ztrácejí nadsázku a jen nudí – podobně jako v cimrmanovském představení baví dlouhá předpověď počasí s nicneříkajícími čísly, která v rozhlase uspává.
Plácačka tu počne připomínat spíše náborovou agitku nebo instruktážní film modré armády, z níž trčí mudrlantské rozpravy o vědě či gulagu.
Nevěřícně zírající sál se dočká ještě promarněné příležitosti s motivem zmrtvýchvstání, jedné staré dobré hlášky o konzumaci alkoholu "včerejší rekord – dnešní norma" a pokusu o postižení osudové blízkosti zdaru a zmaru, v němž však chybí formanovská sžíravost stejně jako menzelovská melancholie.
Plácačka je zkrátka plácnutí do vody, nepopsatelné jako každý trapas; přesto má jistou naději. Občas totiž přeroste do rozměrů, kdy se může jevit jako bezděčná pocta nesmyslu – a to může těšit podivínské sběratele filmů tak špatných, až jsou svým způsobem nádherné.
