RECENZE: Píseň o zemi s Peckovou je kuriozita bez orchestru

Opojná symfonická skladba na texty z čínské poezie, líčící životní požitky i strasti, lásku stejně jako smrt, to je Mahlerova Píseň o zemi. Vlastně je to autorova další rozměrná symfonie, v níž dva lidské hlasy, tenor a mezzosoprán, ještě posilují účinek.

Provést ji není snadné, existuje však i její komorní verze, kterou načal Arnold Schönberg a teprve v 80. letech minulého století dokončil německý skladatel Rainer Riehn. A právě tu nyní vydal Supraphon. Síly spojilo pod vedením dirigenta Petra Altrichtera patnáct špičkových hudebníků, mezi nimi například houslista Jakub Fišer, hobojista Vilém Veverka, klavírista Karel Košárek nebo Jaroslav Tůma, který hraje na harmonium a celestu. Pro pěvecké party byli přizváni tenorista Richard Samek a mezzosopranistka Dagmar Pecková.

Výsledek je rozpačitý z několika důvodů. Předně kvůli transkripci. Nic proti ní ani proti jejímu natočení, samozřejmě. Ostatně i ona má svou diskografii.

Schönberg ji chtěl vytvořit hlavně z provozních důvodů, aby mohl Píseň o zemi uvést s menším aparátem, a tedy i nižšími náklady. A jak to u různých úprav bývá i tato něco z původní skladby lépe nasvětluje či odkrývá a trochu tím vypovídá o autorovi, respektive autorech, ale o něco podstatného zase původní záměr ochuzuje.

Takže na jedné misce vah jsou zvýrazněné detaily a melodické linky a celkově až impresionistické zjemnění. Na druhé misce leží nedostatek mahlerovské fyzické síly a vůbec symfonického účinku, a to přesto, že Mahler v tomto díle pracuje s instrumentací celkově vzato poměrně zdrženlivě.

Obsadit sólové party, hlavně tenorový, je v Písni o zemi obtížné v původním i upraveném znění. V tom druhém možná ještě víc. Když už se hraje komorně, mělo by se tím spíše komorně i zpívat. A to by chtělo zpěváky s lehčími hlasy a s perfektní technikou schopné výrazových nuancí.

Gustav Mahler: Píseň o zemi

60 %

autor: Dagmar Pecková, Richard Samek a další

Vydavatel: Supraphon

Richard Samek však zpívá jen silou a ztěžka, často na hraně hlasových možností. Nejmarkantnější je to v části O mládí, v níž má vykreslit křehký a hravý obrázek porcelánového pavilonku.

Dagmar Peckové, která má s Mahlerem nemalé zkušenosti, se víc daří výraz přizpůsobovat, pracovat s jeho temnou barvou, ale někdy ztrácí kontrolu nad vibratem a hlas nezní zcela vyrovnaně. A hlavně, člověku čím dál víc chybí zvuk skutečného symfonického orchestru.