RECENZE: Za Pink Floyd padá opona dlouho a potlesk je zdvořilý

Deska The Endless River má být poslední nahrávkou legendárních Pink Floyd. Jde však spíš o instrumentální poctu zesnulému klávesákovi Richardu Wrightovi. A je na ní jen jediná klasická píseň.

Pink Floyd | foto: Warner Music

Chápat patnáctou studiovou desku Pink Floyd, která už před vydáním v předobjednávkách strhla prodejní rekordy, jako novinku je problematické už z povahy jejího vzniku. Základem jsou totiž dvacet let staré fragmenty z desítek hodin nepoužité muziky, kterou skupina složila během příprav předchozí desky Division Bell.

The Endless River

70 %

Autor: Pink Floyd

CD, 549 korun

Bez velkých ambicí

K písním, zhusta postaveným na partech klávesáka Richarda Wrighta, který před šesti lety zemřel, dohráli svoje instrumentálně i atmosférou podnětné stopy bubeník Nick Mason a kytarista David Gilmour.

Ať už byla jejich společná historie jakákoliv (a zahrnovala i vyhazov Wrighta z kapely během natáčení alba The Wall a jeho následné angažmá za týdenní gáži), netajili se přitom tím, že má jít především o velkou poctu Wrightově hraní a invenci.

Jde tedy o nahrávku, jejíž přípravě se sice aktivně věnovali jediní dva současní členové formace, ale svou povahou zní jako „klasičtí“ Pink Floyd ve své zlaté éře víc než cokoliv, co pod jménem kapely vyšlo za více než třicet let. Tedy alespoň na povrchu.

Obal desky The Endless River

Hudebně ani textově totiž The Endless River už z podstaty není velkou ambiciózní nahrávkou s humanistickým poselstvím typu The Wall a dalších, kterými Pink Floyd prosluli nejvíce. Jde spíš o introspektivní, do historie zahleděné, více než padesátiminutové padání opony za kariérou jedné z nejvlivnějších rockových kapel historie s řadou sympaticky povědomých momentů, evokujících desky Wish You Were Here nebo Atom Heart Mother.

Skoro beze slov

Připomíná, že nikdo nehraje na kytaru podobně jako David Gilmour, který dokáže v ambaláži smyčců, dechů i hlasů v jednom taktu změnit rozjímání v záchvat euforie. Ale také to, že největší síla Pink Floyd tkvěla především v jejich dovednosti proměnit instrumentální brilanci a nápaditost zajímavých hudebních kompozic ve skutečné písničky, kterým nechybí údernost. Nejlépe je to patrné z jediné skladby, která narušuje jinak instrumentální charakter a ambientní povahu celé nahrávky. Píseň Louder Than Words z desky, na níž jinak promlouvá jen samotná hudba, vystupuje tak pozoruhodně, že smysl jejího textu „věci, jež děláme, jsou hlasitější než slova“ vyznívá až rozpačitě.

Rozloučení Pink Floyd v podobě The Endless River zkrátka zaslouží zdvořilý potlesk za pocit nostalgie, ale přece jen se při něm vkrádá nutkání zvednout se dřív a jít si už pro věci do šatny.