Líčí výlet devíti bývalých politických vězňů s rodinami do míst, kde v 50. letech trpěli v lágru. Jeden z nich tehdy udával; který, to chtějí teď odhalit.
Čistě modelová hra s odhadnutelným vyústěním má výhodu, že svedla dohromady velké herecké bardy od Luďka Munzara přes Jana Třísku či Ladislava Mrkvičku po Petra Nárožného. A také jejich partnerky, neboť právě ženské hlasy rozumně zpochybňují mužský hon na viníka. "Já to ani nechci vědět, celá ta vaše akce je na zvracení!"
Co si počít s pravdou
Ovšem "lovci" pod nátěrem věčných furiantů netají, jak málo času jim na světě zbývá; dojde i na manželskou intimitu nemohoucnosti stáří, ve které se zaskví Iva Janžurová. Méně už přesvědčí generačně mladší postavy, počínaje žárlivostí syna na otce a konče vnuky, kteří nejsou přirozeně otrávení, naopak historky kmetů dychtivě hltají.
Filmařsky nejde právě o vzor vypravěčské obratnosti. Plýtvá se retrospektivou vězeňských muk, ač tichá tísnivá prohlídka bunkru účinkuje silněji, záchranná operace s lanem potvrdí, že akční scény prostě moc neumíme - ale Tříska je pořád frajer! - a z drsné dětské hry na bachaře čiší její účelovost. Zároveň však zabírá zvláštní nálada "samosoudců", které nelze soudit. Z detektivky, již rozpoutají, jim není příjemno, přesto zůstávají posedlí pravdou - a co pak s ní, jak s ní naložit?
To nevědí zjevně ani tvůrci, příběh končí mravním ponaučením. Leč přesně v duchu Stránského shrnutí: "Chtěli jsme otázku viny uzavřít jedině možným morálním i dramatickým závěrem: nesuď bez znalosti okolností a jenom opatrně".
