RECENZE: Od Gotta po Neckáře. Paulu Ankovi tleskala stará popová garda

A bylo za co. Koncert původem kanadského zpěváka a skladatele, který napsal písničky pro Sinatru i Jacksona, byl školením v tom, jak má vypadat efektní představení velkého, tradičního amerického popu. A hlavně komunikace s publikem.

Naslepo by málokdo tipnul, že tomu zpěvákovi na pódiu je dvaasedmdesát let. Paul Anka nakráčel do sálu efektně zadními dveřmi, prošel na pódium mezi řadami, s kým mohl, se pozdravil, a hned na úvod spustil svou nejznámější a nejslavnější píseň, tedy Dajánu, kterou složil v sedmnácti letech pro svoji chůvu.

Paul Anka

85 %

22.7. Praha, Kongresové centrum

Zatímco jeho tehdejší láska prý zůstala nenaplněná, v Kongresovém centru se o zjitřené emoce a city nemusel obávat. I když publikum tvořili "starší a pokročilí" posluchači, už v úvodních skladbách je zvedl z pohodlných křesel. Až překvapivě komunikativní Anka věděl, jak, kromě své hudby, lidi v sále očarovat.

Krátce po začátku koncertu znovu vyrazil do prvních i dalších řad, s každým si podal ruku, zapózoval na fotku, ženám věnoval letmé polibky na tvář a u toho všeho zpíval časem prověřené hity. Kromě vlastních písniček, z nichž vynikla romantická Put Your Head on My Shoulder, zhusta přidával songy, které napsal pro jiné. Vrcholem koncertu byla excentrická She's a Lady známá od Toma Jonese, při které šel naplněný sál ze sezení do pozoru a následně do kolen. Hned pak Anka zasedl za klavír a publikum dojal vzpomínkou na Michaela Jacksona v podobě skladby This Is It, kterou s ním kdysi napsal a jež se stala prvním "posmrtným" singlem krále popu.

Koncert, který zprvu připomínal ospalé setkání abiturientů brzy nabral obrátky. Stylové přemety a úctyhodný seznam hudebních hvězd, pro něž Anka skládal, z programu udělal průsečík tradičním americkým popem. Když po svých slaďácích vzal do ruky kytaru a zavzpomínal s ní na Buddyho Hollyho, pro nějž napsal jeho vůbec poslední písničku před tragickým skonem, dala by se atmosféra krájet.

Koncert hudební legendy, kterou znají tak trochu všichni a přeci málokdo konkrétně, vyvrcholil blokem věnovaným Frankovi Sinatrovi. Po exhibici výborně sehrané kapely a My Way uštědřilo publikum, v němž do této chvíle seděli a obdivovali tu energii i pamětníci tuzemského popu od Karla Gotta přes Felixe Slováčka až po Václava Neckáře, Paulu Ankovi dlouhé standing ovations.

Na nohou pak sál zůstal až do rokenrolového finále. Po něm zbylo jen pár výtek, co si mohl Paul Anka přeci jen odpustit. Zejména to byly mizerné projekce, které vypadaly jako počítačový spořič obrazovky z devadesátých let a dojem z vystoupení jednoznačně rušily. A pak taky zopakování Dajány na samý závěr koncertu. Je to sice jeho největší hit, ale jak ukázal překvapivou energií a atmosférou nabitý večer, zdaleka ne jediný a nejúdernější.