RECENZE: Fascinující příběh dělníka, který byl slavnější než Elvis

Oscarový dokument Pátrání po Sugar Manovi není technicky dokonalý, ale má v sobě sílu dobře vystavěného a poutavě podaného detektivního příběhu. Jeho hlavní postavou je zkrachovalý hudebník, který se stal nevědomky hrdinou.

Z dokumentu Pátrání po Sugar Manovi | foto: Aerofilms

Kdyby příběh letošního oscarového dokumentu, který právě přišel do českých kin, někdo napsal jako scénář hollywoodského filmu, zřejmě by se mu kritici vysmáli za neuvěřitelnou a vykonstruovanou zápletku.

Pátrání po Sugar Manovi

85 %

Hudební dokument

Režie: Malik Bendjelloul

Kinobox: 77 %

IMDb: 8.2

Jeho hrdinou je hispánský dělník Sixto Rodriguez z Detroitu, respektive dvě jeho desky, které natočil na konci šedesátých let a úplně propadly, takže mu vydavatel zrušil smlouvu a poslal ho doslova zpátky na ulici.

Zatímco Rodriguez tahal ledničky na ramenou a byl vděčný za každou námezdní práci, někdo jeho hudbu propašoval do apartheidem ovládané Jihoafrické republiky. A stalo se neuvěřitelné. 

Jako detektivka

Ve Spojených státech Rodriguezovy texty naplněné realitou pouličního života i přežívání a přitom hrdostí a vzdorem zaujaly jen pár hudebních nadšenců, jenže v totalitní společnosti explodovaly.

Aniž o něm kdokoliv cokoliv věděl, z písničkáře se stala hvězda "větší než Rolling Stones a slavnější než Elvis". Kterou navíc doprovázela romanticky vyprávěná a s každým dalším opakováním bující historie o tom, jak se zpěvák v 70. letech po nezdařeném koncertu zastřelil přímo na pódiu.

Snímek švédského režiséra Malika Bendjelloula sleduje dobrodružné stopování dvou jihoafrických hudebních nadšenců, kteří se rozhodli odhalit skutečný osud hrdiny, který, aniž to vůbec tušil, změnil jihoafrickou společnost.

Vizuálně a technicky Pátrání po Sugar Manovi není žádným omračujícím a dokonalým dílem, které by potřebovalo velké plátno. Režisérovi došly během natáčení peníze, takže několik záběrů dotáčel na iPhone s použitím speciální aplikace simulující osmimilimetrovou kameru, zejména závěr snímku pak tvoří amatérské dobové záběry. Díky způsobu vyprávění, humoru a takřka detektivní stavbě příběhu, v němž nechybějí překvapivé zvraty a silné emoce, dokáže však i s minimem prostředků diváka ke sledování připoutat a přimět ho kroutit hlavou, jestli je to všechno vůbec možné.

Zážitek z filmu přebije i dohady, které se po jeho uvedení objevily, zda není celé vyprávění přece jen příliš stylizované.

Síla jedné písně

Pátrání po Sugar Manovi je totiž podnětné i ve věcech, které zobrazuje v druhém plánu, jako je škrábání drážek na gramodeskách, jímž apartheid cenzuroval písničky, aby se nedaly vysílat v rádiu.

Nebo nepřesvědčivý výstup původního Rodriguezova vydavatele, který se nejprve dojímá nad písničkářovou tvorbou a pak se urazí, když se ho Bendjelloula zeptá, kam zmizely všechny peníze od jihoafrických nahrávacích společností, jimž desky licencoval.

To ani řadu dalších detailů sice snímek nedoříkává, přesto za sebou při odchodu z kina zanechá omamný dojem z nevyzpytatelnosti života. A ze síly, kterou se v určité době a situaci může nabídnout jediná písnička.