Ve skutečnosti oba umělci předvedli v podstatě "vážnohudební", a nutno dodat, že i dramaturgicky náročný, písňový večer, byť postupně rozvolňovaný. Elegantně se přenesli od Griega, Sibelia, Brahmse nebo Richarda Strausse až po filmovou hudbu. Ostatně i Mehldauovy vlastní opusy, které zazněly v druhé polovině a které vznikly přímo pro Otterovou, spíše následují tradici klasické písně, byť ozvláštněnou rytmickými a harmonickými postupy jazzmana.
Švédská diva byla celou svou uměleckou kariéru ve formě – a je v ní i ve svých pětapadesáti letech. Nikdy nepřehrávala gesty ani hlasem – a nedělá to ani dnes. Zůstal jí neotřesitelný technický základ zpěvu, "vypravěčský" talent, vtip, ironie a nestrojený osobní šarm, s nímž některé písně představila publiku.
Především má však vkus, s nímž přistupuje ke všemu, co dělá, včetně výběru uměleckých partnerů. Mehldau k nim patří, ostatně jako sólista dvou skladeb od Brahmse dokázal, že si dokáže poradit i s čistou klasikou.
V závěru došlo na písničky Jacquesa Brela a Joni Mitchellové, na Blackbird od Beatles nebo na melodie z filmů Bagdad Café a Sound of Music. Vše bylo podané neokázale a intimně, s citem pro míru a pochopitelně bez mikrofonu. Otterová prostě ukázala, že i crossover je umění, pakliže se umí dělat.
Hodnocení MF DNES: 80 %
