Původní název Lord of War – Pán války mu sedí rozhodně líp než titul, jejž si přivlastňuje kdejaký okresní dealer trávy. A hlavně žádné kličky ani berličky nepotřebuje, je zajímavý i bez nich. Navíc čerpá ze skutečnosti.
Na psacím stole režiséra a scenáristy Andrewa Niccola prý ležel pravý samopal, nad ním mohlo stát velikým písmem jedno klíčové slovo: Odstup.
Neboť film líčí dráhu proslulého pašeráka zbraní nezaujatě, střízlivě, bez soudu, nicméně vždy z odstupu, jako by se bál třeba jen stínu sympatií pro pochybeného hrdinu.
Podobně se chová Nicolas Cage v titulní roli: nepřetržitý vypravěčský komentář cedí mezi zuby nad věcí, lehce pobaven, někdy s humorem setsakra černým, ale nezúčastněně, stejně jako obchoduje.
Módním slovníkem řečeno jsou film i jeho hlavní aktér zkrátka „cool“; do téže polohy přitom odsuzují diváka. Přihlíží se zájmem, ale citově se neangažuje – a když děj občas sklouzne k moralitě jako ve scéně, kdy si pašeráci uchovávají nestrannost i při vraždách dětí, spíš člověk cítí nevoli než pohnutí.
Žánr Obchodníka se smrtí nejvíce připomíná životopis křížený s profesním románem, či dokonce instruktážním filmem. Mužům nabízí popis úžasných vlastností kalašnikova, dámám k tomu hrají Labutí jezero.
Příběh jedné veleúspěšné, ač eticky sporné kariéry vede od dětství v mafiánské čtvrti přes zbrojařský veletrh 80. let s hosteskami v maskáčích k mezinárodnímu byznysu bez skrupulí.
„S bin Ládinem jsem neobchodoval – ne snad z morálních důvodů, ale on tehdy platil nekrytými šeky,“ říká suše Cageův hrdina. Jindy předvede pár dobrých triků svého řemesla – jak rychle „převléct“ loď za jinou nebo se zbavit horkého nákladu letadla těsně předtím, než dorazí Interpol.
Ostatně i ženu svých snů získal trikem a obraz rodiny, kde všichni zdroj jeho příjmů tuší, ale navenek nosí nevědomou tvář láskyplné pohody, patří k nejpůsobivějším.
Nadto film slouží jako rychlý průvodce zahraniční politikou od armádního rozprodeje Sovětského svazu k zvlášť drsné diktátorské kapitole v Libérii.
Barvitý cestopis vystlaný náboji působí až impozantně, vezme-li se v úvahu, že vznikal v nezávislé produkci s omezeným rozpočtem. Jen diváka naladěného na osobnější styl nechává venku za dveřmi.
Nejprve se nedá hrdinovi fandit, natož si jej zamilovat, a pak, když pro muže pronásledovaného „kletbou neporazitelnosti“ začne Cage hledat výraz výčitek svědomí, se už zase nedá věřit.
