Lewis album natočil stejným stylem jako to předchozí Last Man Standing (2005), a stejně jako řada veteránů téže generace a příbuzných žánrů, tedy jako album duetů a spoluprací s hvězdami více či méně mladšími. Takové projekty, které mají už množstvím slavných jmen na komerční úspěch dopředu zaděláno, velmi často končívají hromadou hlušiny (z piety či úcty v tuto chvíli nejmenujme). Ale pokud "to sedne", tak to "sedí".
A to je také tento případ. V produkci Jima Keltnera a Stevea Binga se podařilo vybrat vynikající repertoár, ke každému číslu přiřadit zajímavého a typově odpovídajícího hosta či hosty. Ale co hlavně: Jerry Lee Lewis tu zní - na svůj věk a, přiznejme si, i ve srovnání s tím, jak jsme jej měli možnost v minulých letech slyšet živě - neuvěřitelně dobře. Ne snad mladicky. Ale rozhodně zrale. Jako zpěvák, který ví, kolik má na hřbetě, ale zároveň si je jist, že to potenciálním synům či vnoučatům hravě natře. Což ostatně taky na několika místech dokazuje.
Když se ho třeba snaží v Rockin´ My Life Away svým chraplákem překřičet Kid Rock, Lewis ukazuje, že jeho síla tkví dnes vlastně v klidu, ale taky neomylném frázování. Jediná dáma na albu, Sheryl Crow, je v You Are My Sunshine sice velmi milá, ale proti protagonistovi - ať už z úcty či podstaty - docela při zdi. A countryová hvězda Tim McGraw v lewisovské klasice Middle Age Crazy v nejlepším případě Mistra dohání.
Výborný fór je, že někteří hosté hrají v písničkách, ke kterým patří víc než celý Lewis, a přeneseně řečeno tak vlastně on hostuje jim. Platí to především pro obě dokonalé verze "stounovek", Sweet Virginia s Keithem Richardsem a Dead Flowers s Mickem Jaggerem. Ale svým způsobem i o Roll Over Beethoven, kterýžto hit Chucka Berryho je neodmyslitelně spojen se začátky Beatles - a Ringo Starr ve stávající nahrávce bubnuje.
Krásné, stylově přesné a přitom hodně rozmanité jsou instrumentální party v jednotlivých písničkách, ať už je hrají prvoplánové hvězdy či nikoli. Krásné předivo tří kytar (z nichž jedna patří Ronniemu Woodovi) ve vstupní titulní písni, stylisticky na míle vzdálené a přitom korespondující hráčské přístupy Erika Claptona a Jamese Burtona v You Can Have Her, pedal steel kytara velmistra Grega Leisze, táhnoucí se jako med písničkami Dead Flowers a Middle Age Crazy či naprosto typické, kapánek zašmodrchané sólo Willieho Nelsona ve Whiskey River.
Dát sto procent lze v recenzi jen ve dvou případech. Pokud dotyčné album "objeví Ameriku" a lze očekávat, že na něm budou stavět generace dalších hudebníků (takových alb ovšem není mnoho), a za druhé tehdy, když nahrávka dokonale odpovídá svému stylu, třeba i konzervativnímu. A když dovede s člověkem pohnout, lhostejno zda rozechvět či pobavit. Když jí prostě není co vytknout. Mean Old Man, pádné slovo báječně stárnoucího rock´n´rollera, je přesně tenhle případ.
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
