Český reprezentant je díky nevšední animaci herců poutavější navenek, norský zas emotivnější. Neoslňuje, ale podmaňuje si diváka nenápadnou dokonalostí přesně vystižených nálad, vztahů, citů.
A hlavně humorem, jenž spojuje vynalézavost a hořkost v typicky severské odrůdě tragikomedie pro přirozeně inteligentní, nikoli snobsky intelektuální publikum s bohatší životní zkušeností. Což může Americké filmové akademii sedět.
Karty jsou na stole během minuty: starousedlí třicátníci vítají nové sousedy, své vrstevníky se stejně starým synkem – adoptovaným černouškem. A co jiskří mezi zdánlivě vyrovnanými dospělými páry, odráží se mezi dětmi, kdy smích zamrzá na rtech: "Budeme si hrát na otroky?"
Takt udává venkovská hrdinka, jejíž dietní snahy sledují muž i syn s pobaveným despektem. Je tak dětinsky dychtivá a oddaně vlezlá, že věčně šlape v porcelánu, nicméně její vřelost si proti městské zdvořilé uměřenosti získává sympatie.
Nad všechny manifesty
Nátěr šťastných rodinek se odlupuje při kouzelně groteskních společenských hrách – dva okamžiky, jak nakreslit AIDS a zpověď o kvasinkách, by zasloužily Oscara za vtip roku.
Skvělá hudba tvoří přirozené předěly díky motivu místního pěveckého sboru, z nějž dýchá stará dobrá Anglie slečny Marplové i s tím vánočním kýčem Už z hor zní zvon, jejž však režisérka Anne Sewitsky zbavuje sentimentu se vkusem na debut až překvapivě zralým.
Hlavně však umí říznout vtipem hodně ostře: hrdinové se dočkají i trapasů, urážek, ponížení, bolesti. Neobjeví nic, ale místo převratnosti tu vyhrává radost z důvěrných pošetilostí v rytmu od gospelu po reggae a zábavná krutost dětí nahradí všecky manifesty o rasismu. Malý film s velkou vnímavostí možná nebude dost efektní na Oscara, ale k očistě smíchem stačí bohatě.
HODNOCENÍ MF DNES 70%
