RECENZE: Smát se a užívat si. Než si pro nás přijde

Jack Nicholson a Morgan Freeman kralují černé komedii o umírání Než si pro nás přijde. Hrají pacienty, kteří si na poslední cestě kolem světa plní dávná přání.

Amerika žasla. Navzdory kultu mládí na plátně i v hledišti si počátkem roku připsal nejvyšší tržby za premiérový víkend film, jehož hrdiny jsou dva sedmdesátníci, navíc v rolích umírajících. Ale už to nezní tak překvapivě, když se dodá, že je hrají Jack Nicholson s Morganem Freemanem a že jde o komedii.

Himálaj i tetování
Bílý miliardář a černý mechanik se seznámí v nemocničním pokoji. Oba mají rakovinu, oba by rádi ještě spoustu věcí stihli. Takže si sepíší seznam životních snů a postupně si je společně plní.

Než si pro nás přijde

70 %

USA, 2007, 97 min

Režie Rob Reiner

Hrají Jack Nicholson, Morgan Freeman, Sean Hayes, Rob Morrow

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.4

To je vlastně vše, neboť to "ostatní", leč klíčové se hůře vejde do slov. Vztah, který se mezi muži rodí, síla sdíleného zážitku, chvilky slabosti, kdy se nemoc připomene, i černočerné žertování coby výraz furiantského vzdoru, než si pro ně přijde smrt.

Režisér Rob Reiner natočil vlastně dvojí variaci: na takzvané "buddy" čili "kámošovské" snímky o dvojicích kumpánů a na slavný německý film se stejnou látkou Klepání na nebeskou bránu.

V něm se sice proti ortelu smrti vzbouří dva mladíci a jejich cestu k vysněnému moři vroubí akční honičky, přesto však shoda bije do očí. Vždyť umřít je nespravedlivé v každém věku a také rebelie vychází z podobné touhy: ještě něco zažít. "Něco majestátního," říkají američtí hrdinové - a míní tím Himálaj i tetování.

Spálit, zakopat, zmrazit?
Samozřejmě "kámošovský" typ vyprávění, zvláště pokud tu režisér žádné velké zázraky nepředvádí, stojí na volbě i souhře hlavních aktérů. A ti se opravdu našli!

Freeman jako kouzelný tichý děd Vševěd, chodící encyklopedie navzdory řemeslu automechanika, a Nicholson coby šéf kliniky, výstřední a žoviální milovník všech požitků s prvky chování doktora House.

Předvádí nádherně vzteklé nactiutrhačné výbuchy, na něž Freemanův hrdina reaguje jen suchými glosami: "To je vaše nemocnice? Udělejte něco s tou hrachovou polívkou."

Jiskřivé přestřelky typu - "Humor je dobré znamení. - Polib mi!" - spolu s nevtíravým sestřihem vyvíjející se důvěrnosti mezi spolupacienty zahrnou i lehkou satiru, neboť k prominentovi se personál chová jinak než k řadovému "kusu".

Současně však oba siláckými vtípky přebíjejí lidský strach i bezmoc; stateční chlapi, kteří po chemoterapii zjistili, že čekat dál nemá cenu. A tak je kamera provází vděčným veletrhem splněných přání: zkusí seskok padákem, rychlý vůz na závodní dráze či safari.

Zažívají vlastně dokonalé partnerství; jeden kaviár platí, druhý ví, jak se dělá. Je to putování vtipné, jímavé, neuspěchané a na úrovni, v němž se vážnější okamžiky střídají s klukovskou uvolněností.

Pravda, postupně se stává i monotónním, protože do modelu se dosazují další a další zastávky dost mechanicky. Jako bonus tak divák dostane úhledný cestopis od pyramid přes Tádž Mahál až po Velkou čínskou zeď, lemovaný roztomile morbidními debatami na téma, zda "spálit, zakopat, nebo zmrazit".

Filmařsky se tu nic mimořádného nenajde a jinak chytrá, čistá a citově uměřená dvouhra se bohužel rozklíží dutě melodramatickými odbočkami k rodinám obou hrdinů, než se znovu vzepne k přiléhavé pointě s osobitým tajemníkem milionáře a s plechovkou od kávy - přesně v duchu dobrého filmu, který nemůže dopadnout dobře.