RECENZE: Milý, milý, strašlivě milý medvídek Nestyda

Devátá vlna prý bývá přelomová, po osmi menších vlnách mořského příboje ta nejsilnější. O devátém filmu Jana Hřebejka to neplatí. Říci se dá pouze tolik, že Nestyda je lepší než Medvídek.

Na jedné straně se mu až příliš podobá: věkem hrdinů, životním stylem, apartním prostředím (přičemž to mediálně hvězdné vážně jde na nervy) i živočichopisem tatíkovských rebelů bez příčiny.

Nestyda

60 %

ČR, režie Jan Hřebejk, hrají Jiří Macháček, Pavel Liška, Emília Vášáryová, Nina Divíšková, Simona Babčáková, 88 min.

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 56 %

IMDb: 5.7

Na druhé straně fakt, že se shodují i dva herci obou filmů - Jiřího Macháčka v titulní roli doplní epizodní Roman Luknár - je výrazem režisérova přátelského spiklenectví, ne bezradnosti.

A třebaže ani jeden z filmů nemá zrovna nosný, neřkuli strhující děj, proti krkolomné konstrukci Medvídka si Nestyda připisuje tu výhodu, že z příběhu nečiší tolik umělosti. Je jen vypravěčsky nejistý, neboť se z banality snaží našlehat originalitu.

Jedna velká anekdota
Nestyda prakticky opakuje osud Luknárova sukničkáře z Medvídka: úspěšný muž v nejlepších letech chtěl všechno a všechny, nezbylo mu nic. To je celé; v příběhu tedy rozhodně netkví důvod, proč sledovat další variaci na téma zrádná druhá míza.

Na rozdíl od Medvídka, jenž kostrbatě protínal partnerské krize tří párů, a navzdory povídkové struktuře své předlohy má Nestyda jednotnější a soustředěnější stavbu. Naopak tónina vyprávění se ocitla na dvoukolejné trati: spíše než hořký je Nestyda najednou milý.

Milý, ba roztomilý, až se to občas nedá vydržet; z iluzí o svobodě chránící před stárnutím sice procitá, ale bezbolestně. Jen tak si mile perlí, poté si mile přizná prázdnotu a na závěr se mile rozvzpomene na pravé hodnoty - jistěže v náladě Vánoc.

Je to film opět tak milý a opět tak strašlivě stejný, jako by vznikl v klonové laboratoři. Těžko se bude vyvážet; zdá se odkázán na české poměry už domáckým pomrkáváním během úvodních titulků, kdy se hrdina, moderátor předpovědi počasí, v televizi zdraví s Michalem Vieweghem či Halinou Pawlowskou.

A zatímco ve studiu za sklem natáčí písně Hany Hegerové zralá slavná zpěvačka alias Emília Vášáryová, jež je v mondénní roli lehce nesvá, jede hrdina s manželkou domů za synem. Normální den normální rodiny - a toho stereotypu se hrdina bojí. Jeho symbolem, vtipně využitým v obřím stínu na zdi, se stane manželčin nadměrečný nos: jako by v očích náhle prohlédnuvšího muže ještě narostl.

Výtečná Simona Babčáková, jejíž hvězda právem letí vzhůru, jej nosí stejně věcně a vyrovnaně jako úděl své hrdinky, ženy směšně pozdního Casanovy, jenž marně zatahuje břicho a umělými úsměvy, gesty a slogany televizních „rosničkářů“ budí útrpnost.

Ani Jiří Macháček se nesnaží o přehnanou komiku, jeho Nestyda je takový milý samčí „mimochodník“, smýkaný zastydlou pubertou, jenž přijme nový život bez afektu a podobně jím proplouvá. Uměřenost jeho herectví sluší: Nestyda své kotrmelce nijak zvlášť neprožívá, nechává čas jen tak plynout, staromládenecky hospodaří, což dalo Macháčkovi zábavné etudy s vařením či praním, a občas žasne.

Jenže právě proto film působí jako jedna dlouhá známá anekdota, jen herecky vylepšená a odlehčená. Milý je hrdinův filmový syn, milý je otec a dědeček v podání Pavla Landovského, milý je nápad s motokoloběžkou, na níž hrdina jezdí, když má pak odvézt opilé zákazníky v jejich autech - ale stačí, že je film mile nijaký? Tu zaperlí, tu pohladí a nic; nic než milé úsměvné nic.

Víc televize, míň komedie
Občas tvůrci zahrají tradiční „malou domů“, třeba při návštěvě kamarádů z Divadla Dobeška či připomínkou 17. listopadu 1989; občas taktak vybalancují hranu sladkého kýče, kam spadají výlety s náhradním tatínkem à la Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Někdy je opravdu veselo: ve scénce s vegetariánskou naivkou nebo s Ninou Divíškovou coby dohazovačkou. K něžným trapasům dále patří hrdinovo sebedojímání u televize nebo jeho ponižující postavení „boyfrienda“ po boku zpěvačky, naopak prvky médií od rozhlasu po bulvár servírují tak prvoplánovou satiru, až je člověku stydno.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Příjemný nádech retrostylu z hrdinovy minulosti tělocvikáře se zlomí v trpký sebevýprodej jakoby z jiného filmu a nad vánočním kaprem s průhlednou metaforou se kruh uzavře. Nestyda zkrátka pokračuje v hřebejkovské linii „víc televize a míň komedie“.

Nad průměrných padesát procent vynesly ryze „pánský“, bezzubý záznam povlávání životem pod vlajkou sebeklamu paradoxně dvě dámy, Babčáková s Divíškovou. Právě ony totiž jako by si z něj - velmi tiše a velmi poučeně - dělaly opravdu legraci.