Plakát k představení Nápoj lásky

Plakát k představení Nápoj lásky | foto: Národní divadlo

RECENZE: Nápoji lásky v Národním nechybí snaha, ale výsledek je smutný

  • 0
Byl to smutný večer, během něhož v Národním divadle zazněla premiéra Donizettiho opery Nápoj lásky. První scéna ji svěřila mladým. Jenže ti si s těžkým úkolem, jakým je "lehká" opera, neporadili.

Kéž by se produkce aspoň přiblížila inscenacím Donizettiho komických oper Don Pasquale a Dcera pluku, jež do kin vysílala Metropolitní opera. Nepřiblížila.

Jistě, mluvíme o v mnohém nesrovnatelných podmínkách. Také je pravda, že bel canto je zdravé pro mladé zpěváky, ale právě proto by s nimi i s orchestrem měl pracovat zkušený dirigent. Angažovat pro tento úkol někoho takového by měla být v současné, jistěže složité finanční situaci zásadnější věc než najímat pro jiné úkoly mediálně atraktivní světové režiséry.

A to zvláště u nás, kde se italská hudba většinou hraje – či spíše posunuje kupředu – tvrdě a břeskně, jakoby s těžkým břemenem, nikoli s vášnivou elegancí a švihem. Orchestr první scény není výjimkou – a nestal se jí ani při této premiéře.

Škoda talentů

Dirigent David Švec sám zkušenosti teprve sbírá a zjevně nevěděl, jak docílit toho, aby vše vyznělo jako precizní a lehká forma, která ovšem skrývá plnokrevný a barevný obsah. Hlavním dojmem tak zůstala nesoudržnost a syrovost.

Je škoda mladých zpěváků, kteří leckdy nejsou bez talentu, ale jsou u nás očividně ponecháni sami sobě, ze škol nepřipravení a vystavení faktu, že první česká scéna se o talenty nedokáže starat jako jiné světové opery.

Sopranistka Kateřina Kněžíková zazpívala v roli Adiny některé pěkné tóny, ale její hlas celkově působí jakoby na půli cesty k technickému dozrání, po němž by teprve snad dokázala fráze „naplno“ vyzpívat, probarvit, naplnit životem. Podobný pocit vznikal i u barytonisty Jiřího Hájka v roli Belcora.

Basista Ondrej Mráz si vyzkoušel, že samotný hlasový fond ještě nestačí k tomu, aby „namíchání“ jemné, pružné a hlavně vtipné vokální charakteristiky mastičkáře Dulcamary bylo stejně snadné jako míchání elixíru lásky.

Tenorista Aleš Briscein už je sice relativně ostřílený i mezinárodně, ale Nemorina měl zpívat mnohem dříve než teď, kdy jeho zpěv zní v této roli namáhavě a ploše a kdy srovnání se světovou špičkou, neustále doplňovanou o svěží síly, je nemilosrdné.

Zabrzdí? Zabrzdili

Větší zkušenost s operním žánrem a jeho mladými interprety by byla žádoucí i ve výběru inscenátorů. Italský choreograf Simone Sandroni se k opeře dostal poprvé, a v jistém smyslu mu nelze upřít, že o legraci se opravdu snažil.

Z jeho práce utkvělo v paměti pozlacené autíčko, moped, obchůdek s parukami a „sjezdy“ interpretů po šikmé ploše, nad níž viselo prádlo. Zabrzdí včas, nebo skončí v orchestru? Zabrzdili...

Pak jakási přidaná žena s puškou a koženou brašnou, která v úvodu „zastřelila“ poletujícího mechanického ptáka a později ho hledala v orchestru. Odkud do této opery zabloudila? Třeba z Čarostřelce? Potom to byl běžící pás, po němž v úvodu jezdily balíky sena a na němž si „zaběhali“ v duetu i Adina s Nemorinem. Spadnou, nebo nespadnou?

Tanečník, pohybovými kreacemi doprovázející Dulcamaru, také poskytl námět k úvahám. Kdo je tato další přidaná postava? Snad alter ego? Syn? A co takhle skladatel osobně?

Inu, dobrá vůle nechyběla, ale problém je, že ze zmíněných přenosů Donizettiho oper z Metropolitní opery utkvěli v paměti hlavně samotní interpreti, jejich charisma a obrovská energie a humor, který vycházel jakoby v klidu zevnitř, ale o to byl účinnější. Zatímco v Národním divadle se spíše neklidně a nuceně pobíhá a přehrává, ale s mnohem slabším účinkem. Ano, jistě, srovnáváme nesrovnatelné.

Naučit hrát všechny zpěváky v trojím obsazení a tak, aby to vydrželo v dalších reprízách, to by byl zjevně sisyfovský úkol pro režijního titána s bohatou operní praxí.

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky
Národní divadlo, Praha, režie Simone Sandroni, dirigent David Švec
Premiéra 15. prosince, délka 120 minut
HODNOCENÍ MF DNES 40%