RECENZE: Proč cizí krev francouzské intelektuály příliš nepálila

„Každá lživá myšlenka vždycky končí v krvi, ale pokaždé je to krev druhých lidí. To je důvod, proč jsou někteří naši myslitelé ochotní bez rozpaků tvrdit cokoli.“ Tato slova Alberta Camuse si vybral britský historik Tony Judt jako moto své obsáhlé studie a jimi se zřejmě inspirovalo i nakladatelství Prostor.

Albert Camus komunistickou ideologii prohlédl. Mezi pařížskými intelektuály byl však spíš výjimkou. | foto:  CC-BY-SA, Creative Commons

To knihu v překladu Martina Pokorného vydalo pod názvem Falešné ideje, cizí krev – její originální název je Past Imperfect. Podtitul se ovšem shoduje: Francouzská inteligence 1944–1956.

Data určují období od osvobození Francie po potlačení maďarského povstání Sověty a Judt si klade zásadní otázku: co vedlo přední pařížské intelektuály, jejichž myšlenky rezonovaly celou Evropou, k podivně nekritickému postoji vůči komunismu a především stalinismu.

Česká stopa

Nešlo o pár jedinců. Zvláštní kolektivní psychóza zachvátila nejen příslušníky Francouzské komunistické strany jako Louise Aragona nebo Pierra Daixe, ale i nečleny strany – levicově orientované katolíky či existencialistické filozofy Jeana-Paula Sartra, Simone de Beauvoir, Maurice Merleau-Pontyho a v určitém období i Camuse.

Posledně jmenovaný ovšem poměrně brzy vystřízlivěl. Shodou okolností vydalo před pár měsíci nakladatelství Garamond slavný Camusův titul Člověk revoltující. Ve Francii vyšel v roce 1951 a brilantní kritickou analýzu marxismu si mohl tedy každý přečíst – ostatně lze ji doporučit i našim dnešním neomarxistům. Právě Camusovy názory vyslovené v knize vedly k jeho rozkolu se Sartrem.

Přitom, jak Judt dokládá na faktech, údajů o stalinském teroru v Sovětském svazu i jím ovládaných zemích střední a východní Evropy bylo k dispozici víc než dost, především pokud postihl komunistické předáky. Byli intelektuálové z pařížských kaváren zachváceni slepotou, nebo nechtěli vidět? Autor připomíná procesy s Trajčo Kostovem v Bulharsku, László Rajkem v Maďarsku a výrazná a autorem poměrně podrobně rozebíraná je i česká stopa: silně antisemitsky laděný proces s Rudolfem Slánským a jedenácti popravenými. To byla zkrátka ta cizí krev.

Falešné ideje, cizí krev

90 %

Tony Judt

Prostor, 2018, 384 stran

Mezi mnoha skutečnostmi a úvahami, jimiž Judt knihu zaplnil, zaujme i teze o určité fascinaci francouzských intelektuálů terorem a násilím, jež se datuje už od revoluce na konci 18. století. Markantní je příklad Jeana-Paula Sartra, o němž se autor vyjadřuje s až zarážejícím despektem.

Proslulý filozof se od flirtu se Stalinem – i když v jeho roztržce s Titem byl spíše na straně jugoslávského maršála – propracoval k podpoře politického terorismu a obdivu velkého Maa, když v šedesátých letech začal kritizovat komunismus zleva a díky tomu jej značně uctívali anarchisté. A jeho odmítnutí Nobelovy ceny za literaturu se dá brát jako určitý druh koketerie.

Judtova téměř čtyřsetstránková studie není zrovna typ knihy na plovárnu. Ale erudice britského historika a vášnivé zaujetí, které tryská z jeho textu, bohatě vyváží i nezbytnost občas se poučit ze slovníku o některých jménech, o nichž čteme.