RECENZE: Svěrákův Kuky se vrací. A s ním pravá filmařina

Je to nádherný paradox. Film Kuky se vrací není bez chyb. Asi jich má více než autorsky i herecky vybroušené kousky od Kolji po Vratné lahve, na nichž Jan Svěrák pracoval s otcem. Ale vůbec to nevadí. Kukyho půvab tkví v nepojmenovatelném gejzíru podmaněné představivosti, jíž se říká filmařina.

Kuky není televize. Není to animace. Není to nic podobného čemukoli. Je to velká hravá jízda, která i z nádechu dětinskosti utká ctnost, a dokonce riskuje rozpaky nejhýčkanější, neboť nejpočetnější divácké skupiny – teenagerů. Protože Kukymu porozumí hlavně ti, kdo si ještě hrají, nebo ti, kteří si hráli znovu s vlastními potomky. Vše se tu důsledně podřizuje dětskému vnímání, dětské logice, dětské fantazii, milé dětské neumělosti.

Navíc je to chytrá obrana: zdá se vám něco až příliš infantilní? Vždycky se dá říci, že je tomu tak schválně.

Zápletka je jednoduchá: chlapci trpícímu astmatem vyhodí maminka milovanou hračku, medvídka Kukyho, neboť se v něm drží prach. A chlapec si vymýšlí, jak se růžový plyšák probíjí ze skládky přes tajemný les zpátky domů, přičemž nemoc jeho představy vždy ještě zjitřuje a dobrodružství vyostřuje – podobně jako horečnaté sny zavedly hrdinu knížky Bylo nás pět až do indické džungle.

Ani vypravěčský postup nezdržuje složitými odbočkami. Po krátké strašidelné hře s noční perspektivou domu se děj rychle přenese do bizarní krajiny smetiště, v níž Kuky provázený na dálku jen chlapcovou svéráznou modlitbičkou prvně bojuje o život: s bagry, ptáky, s náletem potrhaných igelitů i ostnatým drátem jako při útěku z lágru. Což je podívaná dravě akční, hapínavá a nápaditá, až se tají dech. Kam se na ni hrabou umělá dráždidla 3D!

Kuky se vrací

80 %

ČR, 95 min.

režie Jan Svěrák,

hrají Ondřej Svěrák, Oldřich Kaiser, mluví Zdeněk Svěrák, Jiří Macháček,

Streamovací služby: Max (CZ zvuk), Netflix (CZ zvuk)

Kinobox: 68 %

IMDb: 7.2

Další kroky plyšového uprchlíka míří do hvozdů obydlených známými zvířaty i smyšlenými bytostmi. Jejich pohádkově hororová stylizace mírně připomene Alenku v režii Tima Burtona; v podstatě se hraje Kuky v říši lesních divů, nad níž se klene jen první drobná pochybnost: jestli díky výtvarné jednotě obdobných prvků nebudou některé postavičky zvláště menším divákům splývat.

Druhý otazník se týká nevyrovnaného „dabingu“: vedle zkušených hlasů Jiřího Macháčka, Petra Čtvrtníčka, Miroslava Táborského či Jiřího Lábuse v rolích obyvatel lesa znějí dva hlavní hrdinové – Kuky, jejž mluví představitel chlapce Ondřej Svěrák, a lesní šéf Hergot v podání jeho dědečka Zdeňka Svěráka – přece jen zjevně amatérsky.

Kuky a legendární vřískot

Kuky do filmu propašoval vřískot, který zaslechl Indiana Jones i Batman.

Na druhou stranu však právě neškolenost jejich hlasů dodává snímku patinu domácké dětské hry s maňásky nebo běžnými předměty, které mrňousové podomácku „vodí“, postrkují a mluví za ně, aniž by jim vadilo, že jde o neživé panáky se stálým výrazem tváře. Navíc se zde odráží typicky svěrákovská rodinná noblesa, neboť Kuky a Hergot si s přirozenou zdvořilostí vykají.

Dobrodružství v jehličí má nádech sci-fi z jiné planety, jejíž motivy se roztomile propojují s důvěrně známou realitou, třeba v hříčce s mobilem v pařezu či při skvěle nasvíceném nočním útoku vetřelců. Jistá míra naivismu včetně upovídanosti vychází z duše dětí tak věrně, že neruší a vesměs ani nenudí, zvlášť když si půjčuje roztomile zkomolená úsloví typu „divný do oka“.

Poslední nitě

Ačkoli ve filmu hrají loutky, není to film animovaný. „To by mě nebavilo. Mě zajímalo, jestli ožijí,“ říká režisér Jan Svěrák o postavičkách, kterým až v trikovém studiu „vymazávali“ vodicí nitě, drátky či lidské ruce. Pár jich tam prý přes veškerou péči a řadu kontrol zůstalo, ale divák si toho ani nestačí všimnout.

S nadsázkou se dá Kuky označit za akční variantu Kolji, neboť očím servíruje nekonečnou honičku a na city útočí vztahem malého růžového cizince a jeho letitého ochránce, jenž ho zprvu nevrle odhání. Jejich pouto se vyvíjí: nejdříve „starej a jeho mazel“ čelí posměchu, pak správce lesa musí uznat, že potřebuje mladého pomocníka, a ten předvádí nenápadnou lekci úcty ke stáří.

Jejich debaty pobaví i dospělé: o bohu, sexu či kouření a smrti. Ale hlavní slovo má podívaná: ostružiní na způsob pout, italsky pokřikující houbičky, krutý šnek, milování vážek a zejména věčné štvanice. Pravda, konstrukce, proč „zlí“ honí „hodné“ a naopak, stojí trochu na vodě, ale děti ve svých válkách také nehledají rafinované příčiny – hlavně že se něco děje.

To „něco“ značí zběsilé stíhání kolo na kolo s kaskadérskými kousky ve stylu Spielbergova Duelu, jehož závratné tempo ještě zvyšují vločky fantazie: rychlá jízda přivolá sněžení. Nesmysl? Ale krásný i v dospělém světě; v dětském se mu nikdo nediví. Přitom zbude čas i na čistá zjevení krásy bílých závějí či zlatého obilí. Dohromady je to pocta poctivé rukodělné filmařině, jež ještě umí uchvátit. Pozná se tak, že se nedá vystihnout slovy.

Musí se vidět – třeba lynč a mučení v plastové lahvi, černý humor, když se vykuchaný méďa plazí jako Meresjev, a vzápětí poetická spása ptačích per.

Ano, honičky se točí stále v kruhu, děj má zkratkovité švy a motiv bezdomovce příliš doslovnou mravoličnou funkci i naučně výchovnou pointu. Ale s návratem do lesní pohádky se Kuky znovu nadechne; byť nad obsahem někdo ohrne nos, natočený je unikátně a kouzelnicky.