RECENZE: V muzikálu podle Queen nabyl pojem slátanina nových rozměrů

O tom, že i slavný muzikál z West Endu může být pořádná ptákovina, přesvědčuje komerčně úspěšný titul We Will Rock You. Vznikl na motivy písní Queen a o víkendu se dočkal několika repríz i v pražské O2 areně. Nebýt známých melodií, byly by ty téměř tři hodiny úplně k nevydržení

Důvodů je několik. Ale tím nejdůležitějším je naprosto idiotská sci-fi story, která má nulovou gradaci, logiku a dva dobré vtipy, které do ní autor libreta Ben Elton napsal, se opakují v každém výstupu doslova do omrzení. Ve zkratce: Budoucnost patří virtuální realitě, ve které není místo pro skutečnou hudbu. Každý projev individuality je trestán. Hlavní hrdina Galileo však má sny o starých rockových, ale i popových písních, za což má být potrestán. Proto ho pošlou do nemocnice a dají na společný pokoj spolu s další rebelující dámou Scaramouche. Pak odtamtud, aniž by jim kdokoliv bránil, odejdou, přidají se k Bohémům, což je hnutí odporu, jehož nejsilnější muž si říká podle starého plakátu Britney Spears (to je jeden z těch vtipů). 

We Will Rock You

30 %

27. 4. 2013, Praha, O2 arena

Hudba: Queen

Libreto: Ben Elton

Ty pak zlý Globalsoft pozatýká a trochu jim vymyje mozky a pošle shodou okolností k sedmi mořím Rhye, kde jsou prý rezidua starého rocku. Galileo a Scaramouche ale utečou, vyříznou si z hlavy čipy a po té, co se spolu vyspí, je promění v odposlouchávací zařízení. Pak se ukáže, že sedm moří Rhye nejsou moře, ale jezero, ze kterého zlá korporace odčerpává vodu. Z klesající vody se ukáže socha Freddieho Mercuryho, která ukazuje na stadion ve Wembley, kde se najde kytara. A hurá, svět je zachráněn...

Je to sice jen hrubé shrnutí děje, ale kdyby někdo Bena Eltona obvinil, že jej vytvořil na nějakém divokém drogovém rockerském večírku, asi by se tomu nařčení jen těžko ubránil. Jeho příběhu ještě přidávají produkční detaily. Muzikál We Will Rock You se hraje už jedenáctým rokem v mnoha obsazeních, v tom sobotním, pražském, ztvárnil hlavní roli mladičkého snílka Galilea australský zpěvák Mig Ayesa, které mu je 43 let, a urputnost jeho hereckého a pohybového výrazu působila jakoby měl permanentní, zřejmě chronické nutkání ke stolici. Jeho pětadvacetiletá partnerka Lauren Samuelsová musela pro změnu v některých číslech dotahovat intonaci a v mluvených částech tloukla nepříjemnou barvou hlasu rovnou na ušní bubínky. Jejich společná herecká chemie? Nula. 

Přestože prý prošlo inovací, představení doprovázejí projekce, na nichž je poznat, že jsou víc než deset let staré. A otrocky přeložené titulky ("bad-assed baby" jako "ošklivé prdelaté bejby" a podobně) přidávají titulu, jehož druhý vtip je založený na vršení vět z úryvků textů starých rockových a popových písní, i komiku nechtěnou. Na čemž moc nezáleží, protože publikum se nejvíc směje fórům o erekci, kterou má jeden, když jedou tři na motorce.   

Celý tenhle dost příšerný tvar zachraňuje hudba. Zvukově i aranžérsky poctivě odvedená práce kapely, která je většinu představení schovaná, i podání jednotlivých písní, je na úrovni a bez výhrad. I s náročnými Mercuryho party se většina herců popasovala dobře. Ale ne pokaždé. Číslo s Crazy Little Thing Called Love bylo skvěle rozpohybované i vymyšlené, v Under Pressure to bylo s trefováním do tónu jako na střelnici. Ale čistě hudebně to určitě průšvih nebyl. 

Je fér připomenout, že podobně negativní recenze si představení po svém uvedení vysloužilo i od britského tisku (Daily Mail psal, že by za příběh měli Eltona zastřelit), a přesto se z něj stal kasovní trhák. Pro zaryté fanoušky Queen musí mít to všechno jisté nepopsatelné kouzlo, protože i v Praze - přestože hala měla do vyprodání opravdu daleko - se na konci stálo, tančilo a tleskalo. Co taky jiného na muzikálovém představení, které na turné po světových arénách se vstupem za patnáct stovek kritizuje konzumní společnost a vytunelování autentické hudby, dělat.