Jen vzácně se stane, že film překoná svou knižní předlohu. Ani první díl Milénia, švédská novinka českých kin Muži, kteří nenávidí ženy, nebude výjimkou.
Třebaže si fanoušci mohou stýskat, že vše z více než pěti set stránek se na plátno nevejde či že si dvojici hlavních hrdinů na stopě zločinu představovali jinak, nepopřou, že se zrodil solidní thriller. Přestože, nebo možná právě proto, jej natočili krajané autora Stiega Larssona; hollywoodská verze se teprve chystá.
Vztah plný možností
Pravda je, že režisér Niels Arden Oplev rafinovaný příběh nijak osobitě nevykládá. Co je na snímku originálního, je Larssonovo, kdežto filmový vypravěč se drží více méně popisné metody z rodu Šifry mistra Leonarda.
MiléniumMuži, kteří nenávidí ženy Švédsko, 2009, 152 minut Režie: Niels Arden Oplev Hrají: Michael Nyqvist, Noomi Rapace, Lena Endre, Ingvar Hirdwall |
Mystériím Dana Browna se švédský hit trochu podobá, na rozdíl od nich má však dvě výhody. Jednak náladotvornou zimní krajinu u sychravého moře, kde před čtyřiceti lety zmizela neteř vlivného magnáta, jednak navenek nesourodý pár soukromých vyšetřovatelů, který poskytuje barvitější možnosti než sterilní známosti Brownova luštitele šifer v podání Toma Hankse.
Na nevšedním mezigeneračním spojenectví uznávaného novináře a mladičké hackerky také film staví. Michael Nyqvist je dokonce tak trochu „hanksovský“, na první pohled spolehlivý, na druhý i přitažlivý muž středního věku.
Trilogie MiléniumRecenze M. Spáčilové |
Nicméně hlavní pozornost na sebe strhává Noomi Rapace v roli samotářské počítačové kouzelnice s veškerými znaky mladé rebelské nezávislosti: je takříkajíc „cool“ – od tetování pod černým oděvem přes cigarety až po ten poslední kroužek v nosu.
Občas vnější znaky zdůrazňují její výlučnost až nadbytečně, protože výtečná herečka ji dovede prodat v každém gestu; vlastní detektivku také zdržují odbočky k dívčině tajemnému soukromí, byť brutální scény násilí tu mají svůj účel.
Fincher se zapotí
Pátrání osvěžené zvláštním vztahem dvojice s drobty humoru však ctí žánr přesně, počínaje barevným souladem reality s vybledlými fotografiemi a konče vypjatým finále.
Na to, že se „šifra“ řeší často pomocí počítače, který nepředstavuje zrovna obrazově vděčný prostředek, neztrácí film napětí, a dokonce ani tempo.
Pouze novinářovy útržky vzpomínek a posléze dvojité rodinné dovětky dají divákovi pocítit nadměrnou délku.
Skalní „larssonovci“ mluví o fenoménu, v úhoru letních kin však úplně stačí dobře vystavěná a řemeslně podaná detektivka. Pokud ji hodlá David Fincher americkou verzí přebít, dost se zapotí.
