Musíte se ale smířit s tím, že pro Lynne Ramsayovou jste jen pokusnou myší v děsivě spletitém bludišti. Skotská režisérka má ráda symboly, kterými vás povede po úmorně dlouhé cestě k cíli, o jehož znepokojivé povaze cosi mlhavě tušíte, ale raději byste k němu ani nedošli.
Přesto, že na této úmorné pouti krev prakticky neteče, prostupuje příběh v křiklavých odstínech rudé barvy, která zrychluje tep. Poprvé se srdce rychle rozbuší při pouliční rajčatové bitvě, v níž hlavní postava, úspěšná šéfka prosperujícího vydavatelství (Tilda Swintonová), prožívá jeden z posledních šťastných okamžiků. Na prchavou chvíli jsme ve španělském městečku Buňol a koupeme se v lesknoucím se rajském protlaku, abychom se vzápětí přenesli do přítmí omšelého domu anonymního předměstí.
Tam se ze vzpomínek staví na nohy docela jiná hrdinka. Když se nejistě zvedne a rozsype tubu se sedativy, euforická radost je pryč, vidíme ženu zestárlou a zlomenou. Rudá barva rozlitá na venkovní verandě i na kapotě kanárkově žlutého mercedseu před domem doslova křičí hanbou. Proč si tato křehká duše zaslouží opovržení, máme pochopit až později.
Střih. Blonďatá holčička, starší bratr, otec a matka snídají v luxusním domě. Momentka trvá jen pár vteřin. Aniž bychom se stačili zorientovat, vracíme se do přítomnosti, žena schovaná za černými brýlemi utírá barvu z auta a jede do města.
"Eva Katchadourianová!" slyší své jméno na pohovoru v agentuře, o jejíž úrovni nejvěrněji vypovídá odchlíplý roh plakátu na zdi. Z velké šéfky se stává poslední úřednice. Evě ale není dovolena ani drobná radost z nového místa, přímo na ulici přichází políček od neznámé kolemjdoucí. Napadená to strpí a choulí se do svého baloňáku.
Zvykáme si, že čas a prostor nehraje roli. I když prolnutí "teď" s minulosti může přijít kdykoliv a vědomí zničené ženy těká mezi uplynulými událostmi chaoticky, začínáme z letmých záblesků chápat velikost tragédie, k níž došlo. Chvíli se bojíme, že se film zhlédl v Malickově Stromu života, s příjezdem do vězení si ale rozostřené vyprávění sedá.
Za mřížemi čeká Kevin, jehož matka pravidelně navštěvuje. To setkání je krátké a byť nepadne jediné slovo, stačí diváka naplnit hnusem. Odpověď na otázku, proč syn skončil jako zločinec, hledá žena, která přišla o všechno, v krutých vzpomínkách.
Musíme si promluvit o Kevinovi |
Výpravy do minulosti ukazují kojence, který nikdy nepřestává křičet, a batole, které nemluví. Šestiletá verze malého tyrana zase otvírá ústa, jen když chce ranit a když matka nechtěně zraní jeho, využívá drobnou jizvičku na předloktí jako prostředek obratné manipulace s oběma rodiči. Otec (John C. Reilly) je k varování své ženy hluchý a blížící se nebezpečí ignoruje.
Opravdové peklo začíná, když Kevin vyroste. Dospělá verze talentovaného Ezry Millera je doslova ďábelská a jde z ní strach. Proti mladému psychopatovi, který je smrtícím koktejlem inteligence a naprosté bezohlednosti, je matka zcela bezmocná a nedokáže před ním uchránit ani svou mladší dceru.
Že se schyluje k tragédii víme od začátku, cestu k ní si ale musíme pořádně protrpět. Zlo postupně sílí, nabývá na jistotě a je stále cyničtější. A pracuje rafinovaně, než uštědří finální ránu, nahlodává své okolí promyšlenými údery na citlivá místa. I když se nakonec propracujeme k šokujícímu závěru, nesnesitelné napětí nemizí. Musíme si promluvit o Kevinovi totiž žádnou uspokojivou odpověď neposkytuje a palčivá Evina otázka "proč" v divákovi pracuje ještě dlouho po tom, co opustil kino.