V roce 1937 spolu Josef (Bolek Polívka) a Horst (Jaroslav Dušek) ještě vesele vyprazdňují močové měchýře. V roce 1939 musí židovská rodina jejich zaměstnavatele opustit vilu, v roce 1941 jde do transportu a v roce 1943 se její jediný přeživší člen, z lágru uprchlý mladík David v podání Csongora Kassaie, plíží podél zdí rodného městečka.
První soused se Davida zděsí a zkouší volat Němce; ani Josefovi se do rizika nechce. Ale když ono zrovna leje jak z konve, David je na pokraji sil a také manželka Marie (Anna Šišková) se tváří, že snad na jednu noc...
Jenže v tajné spíži Čížkových, kde dosud „bydlelo“ uzené prase, David zůstane do konce války. A spolu s hostiteli se rozklepe (stejně jako kamera Jana Malíře) pokaždé, kdy do bytu bujaře vtrhne náhle důležitý přítel Němců - Horst s klobáskami, pravou kávou, operetně libovým šarmem, jímž svádí Marii, a podezřením, že tu něco nehraje.
Tak třeba těhotenství, na něž se Marie vymlouvá při jeho vyděračských nájezdech - vždyť Josef je prokazatelně neplodný... Tak se vaří pravá česká bramboračka, v podstatě realistická historka, která v poslední třetině přeroste v grotesku (a ve finále si trochu zbytečně pomáhá symbolikou mrtvých k étosu smíření, jejž by klidně uhrál jen výraz Polívkovy tváře). Každý něco ví, něco tuší, trošku vydírá, trošku se stydí, zatíná pěsti (za dveřmi) a plive na zrádce (po bitvě). Ale v hodině dvanácté: pojďme si odpustit - nebo taky ne.
Film nesoudí, divák může. Právě kolektivní „národopis“ ovšem může vyznít jako starý, už příliš známý refrén: od Zbabělců po Obchod na korze máme maloměstské lámání chleba dávno zažito, byť i tady se najde jedinečný, díky Simoně Stašové nesmírně silný tón v epizodě „spravedlivé“ msty svěřené dětským rukám. Ale uvnitř rodiny, to je jiná, tam se dá vyhrát spousta jemnůstek, nápovědí, křivd a rituálů.
Jarchovský s Hřebejkem si zkusili Život je krásný po našem, sice bez Benigniho absolutního vyhrocení, ale podle téhož modelu: smích a strach v téže vteřině. Komické situace provázené okamžikem ohrožení mají dvojnásobnou sílu - počestná manželka s židovským uprchlíkem pod peřinou a nad ní opile slintající Horst: byla by to fraška, kdyby nešlo o život. A o život, natož proti fašismu to hraje samo, říkává jedna známá herečka. Hřebejkův elitní soubor, takřka divadelně secvičený, však umí i jemnější odstíny. Zejména Polívkův fotrovský, střídmý ne-hrdina dokáže nevídané: mezi řádky naznačí, že v manželském vztahu to dávno skřípe, ale současně krotí žárlivost, tiše zuří, jak je odsouván doma na vedlejší kolej a na ulici do pozice kolaboranta, a při vší té bezmoci je schopen činu, který v jeho podání nezavání gestem.
Divadlu téma sluší, film okatě nevykrádá Lenka Vlasáková a Jiří Macháček v inscenaci Divadla Na Jezerce Musíme si pomáhat |
Typově zcela odlišné, do záměrného afektu stylizované herectví Duškovo s tím Polívkovým vytváří zajímavý a kupodivu i přirozený akord - když trénují „výraz loajality“, náhle jsou na plátně dva velcí klauni. A přesto v konzistentním scénáři, zrale perfekcionistické režii i hereckém koncertu sem tam cosi zaskřípe.
Možná, spíš pocitově, je té dokonalosti až příliš. Horstova figura je napsána podle vzorového prototypu lidské nuly, která se přisála k momentální moci; rovněž výtečně zahraná Hubova postava německého důstojníka musí tradičně přijít o syny, aby se scvrkla v politováníhodnou trosku; epizodní oficír Vladimíra Marka byl kvůli absolutně přesné němčině dabován - pohříchu Otou Ševčíkem, jehož zprofanovaný hlas ovšem figuru sráží.
Zkrátka je to film nepřehlédnutelný, ale jako by až příliš lehce zapadal do očekávaného vzorce představy o české povaze. Je chytrý a zábavný - diváci ho nepřehlédnou. A také „závažný“, takže se nesluší, aby ho minuly odborné ceny. Zvláštní kapitolu pak tvoří úvodní animované Aktuality: pyšní se sice výtečnou stylizací a báječnými dílčími gagy (Benito a Benetton), ale délkou poněkud přečnívají a slibují trochu jiný druh podívané, než jakou pak hraný hlavní film nastolí.
