RECENZE: Válka dala Muse jejich patrně nejtvrdší desku

Sedmé studiové album pojali britští Muse jako koncepční protiválečnou nahrávku. Upozorňují na ní na zrůdnost zabíjení na dálku pomocí dronů, které připomíná videohru. A hrají ostřeji, než měli poslední léta ve zvyku.

Drones je album, za jehož většinu zpěvákovi Mattovi Bellamymu nikdo napodobování Freddieho Mercuryho předhazovat nebude – i přes jeho exaltovaný vokál stoupající do těžko uvěřitelných poloh.

Muse se na něm vracejí ke svým základům, většina písniček je vystavěna na souhře bicích, basy, kytary a hlasu. A přestože elektronika z jejich tvorby nevymizela, stáhli ji do pozadí „vlastního“ rachotu.

Drones

80 %

Muse

Příběh o lidském dronu

Spolupráce s producentem Robertem Johnem „Muttem“ Langem, který se podepsal na albech AC/DC nebo Def Leppard, kapele vyšla. I když ne po celou dobu, v mnoha momentech jde o nejtvrdší nahrávku, kterou zatím Muse udělali.

Což jde dobře dohromady s příběhem o lidském „dronu“ naprogramovaném zabíjet, který se Bellamy rozhodl na desce vyprávět.

Za postapokalyptický rozměr, řešení třetí světové války, ekologických a jiných krizí a místy nekoherentní texty sklízí Drones kritiku. Vzhledem k minulosti kapely a jejím sklonům k pompě a opulentnosti není příběh s námětem hodným některého z klasických alb Pink Floyd velkým překvapením. Jen provedení mohlo být méně schematické, předvídatelné a možná také i konkrétní.

Vymývání mozku

Mnohem důležitější je, že v protiválečném konceptu Muse úplně nezabředli a naopak z něj dokázali vytěžit ty nejsilnější momenty desky.

Řeč je především o skladbě Psycho, kterou uvozuje klasické výcvikové „vymývání“ mozku při vojenském drillu. Když po melodické sloce následuje mezihra, v níž vycvičený kadet jako smyslů zbavený řve, že je psycho zabiják, běhá z toho mráz po zádech. Kaskáda ostrých kytar, efekty na hlasech a celkově dramatická hra a klaustrofobní atmosféra dává pětiminutové písničce až fyzický rozměr.

Není to přitom samoúčelné. Takhle to totiž na desce není od začátku do konce. Hned následující skladba Mercy je jistým odlehčením. Muse dávají prostor klávesám a silnému refrénu, jímž navazují na své popovější písničky.

Tváří se vážně

Povedl se i otvírák Dead Inside, který má silný nejen ústřední slogan, nebo singl Defector. S blížícím se závěrem nabírá nahrávka až nečekanou uvolněnost. V mnoha ohledech průzračná a jednoduchá písnička Revolt je dokonce díky refrénu jednou z nejchytlavějších věcí, která se kdy Muse povedla, a má velký koncertní potenciál.

Ano. Muse se pro tentokrát rozhodli být angažovanou kapelou a svou odvěkou hru s kýčem a patosem zbavili potutelnosti, jistého nadhledu a pomrkávání po tvorbě rockových klasiků. Na desce se tváří od začátku až do konce (doslova smrtelně) vážně. Začíná to vysamplovanou promluvou JFK a vrcholí závěrečnou, čistě vokální „modlitbou“ Drones, která je překombinovaná až k protivnosti.

Mezi všudypřítomným sdělením se jim však zejména povedlo natočit další silnou rockovou desku, zjednodušit na ní svůj sound a zprůzračnit vlastní styl.