RECENZE: Jana Kirschner hypnotizuje beze slov. Vychází Moruša Čierna

Jana Kirschner vydává po roce druhou část slibovaného dvojalba. Po Moruši Biele nyní vychází Moruša Čierna. Moment překvapení už je sice pryč, vnitřní síla těžko uchopitelné hudby však stále vzrůstá.

Hudební proměnu hitparádové jistoty, kterou díky svým písničkám bývala, ve svébytnou alternativní umělkyni, pro niž hudba nemá hranice, ostře ohraničený tvar ani pevně ukotvený čas nebo prostor, Jana Kirschner dokonala už na své loňské desce Moruša Biela.

Kirschner se odstřihla od popu a začala čarovat

Čtěte recenzi předchozí desky Moruša Biela

Letošní pokračování nepůsobí až tak „elektronicky“, jak o něm před rokem sama mluvila, alespoň ne ve smyslu strojových zvuků či rytmů. Má v sobě vedle tradičního řemesla velkého počtu zúčastněných muzikantů naopak i více melancholie a hudebního snílkovství. Hlavně jde možná ještě více o desku, která od posluchače vyžaduje, aby se do ní absolutně ponořil.

Jen tak má totiž neobvyklá kombinace folkloru, moderního písničkářství, skvělých a neotřelých hudebních výkonů a experimentu, ke kterému Kirschner pod vedením britského producenta a svého životního partnera Eddieho Stevense dospěla, ten správný efekt.

Napovídá tomu ostatně už letmý pohled na stopáž písniček – úvodní Idú má skoro osm minut, závěrečná Potopa ještě o jednu více. Právě otvírací skladba, v níž probublává cimbál, táhnou se smyčce a Jana Kirschner opatrně hypnotizuje hlasem takřka beze slov, svou línou samozřejmostí uvádí do transu, jejž si poslech nahrávky vymiňuje.

Moruša Čierna

80 %

autor: Jana Kirschner

CD, 349 korun

Z meditování přitom Jana Kirschner stále umí vytrhnout, i když moment prvotního překvapení se už na třetí experimentálně pojaté nahrávce v řadě přirozeně vytrácí.

V prvním singlu Muzika!, který je složen ze stovek hlasů, pokračuje v textovém minimalismu. Albová verze písně je rozvolněnější, ale i tak skrývá tu správně ulítlou atmosféru, kterou dokáže Jana Kirschner místy náročný poslech nahrávky odlehčit.

Opravdový trumf je však skoro až na konci desky, kdy se v celé své křehkosti rozezní skladba Tajomstvo. Zatímco ve většině ostatních pasáží zpěvaččin hlas obalují akustické i elektronické nástroje, ruchy či sbory, tady náhle dojímá jen svou syrovou, vnitřní krásou.

Možná nechtěně tím Jana Kirschner upomíná na doby, kdy jím zpívala obyčejné a jednoduché písničky. Bylo by zajímavé, kdyby se teď – vyškolena Moruší – zkusila na chvíli naplno vrátit k prostší formě.