Lucia Šoralová

Lucia Šoralová | foto: Ivana Tačíková

RECENZE: Lucii Šoralové se s Horáčkem daří křísit šanson

  • 0
Slovenské zpěvačce známé dosud především z tuzemských muzikálů se povedlo natočit překvapivě působivou autorskou desku na silné texty Michala Horáčka. Mladou energií odvážně navázala na odkaz hudby Hany Hegerové.
Šoralová obal

Deska O lásce, cti a kuráži se možná jmenuje přehnaně honosně, ale je přitom nenápadným a o to příjemnějším překvapením tuzemské předvánoční nabídky nových alb. Její protagonistkou je Lucia Šoralová, které se tu ze sebe úplně přirozeně povedlo setřást nevzrušivou nezajímavost, jež obyčejně provází kariéry muzikálových hereček.

Zpozornět by měli zejména milovníci šansonu, protože na desce zcela suverénně a s lehkostí navazuje na to nejlepší, co u nás v tomto žánru vzniklo. A to je v době, kdy se Hana Hegerová rozhodla už dál nezpívat, dobrá zpráva.

Autorka i interpretka

Zvlášť proto, že Šoralová šla s poctivostí takřka nejdál, co mohla. Hudbu si na album kompletně napsala sama a nahrála se svou skupinou La Alma. To vše navíc na villonské balady Michala Horáčka, který je formální i obsahový perfekcionista a pro šanson navíc ten nejpovolanější textař široko daleko.

Že s Lucií Šoralovou našli společnou řeč, je zřejmé už od úvodní "buditelské" Yes, you can. Už tady se totiž ukazuje, že Šoralová jako autorka i interpretka dovede ctít žánr a přitom neupadnout do jeho stereotypů a klišé.

Právě díky tomu dovede svojí hudbou vyvolávat emoce a daří se jí to s drobnými výjimkami udržet ve všech deseti skladbách, které na cédéčko natočila. Patrně nejsilnější z nich jsou erotikou podbarvená Červená a citem se rozplývající Milovaná II, v nichž se Šoralové povedlo dokonale prodat text svým výrazem. Umí to ale i ve svižnějších polohách – rozverné vyznění "dechovkové" Vítejte poutníci do srdce Evropy umocňuje i vtipná citace české hymny.

Raději bez Hapky

Ne vyloženě špatné, ale diskutabilní je angažmá jediného hosta jinak povedené a sebevědomé desky. Na špatné výslovnosti a intonaci stárnoucího Petra Hapky je jen málo kouzelného, zvlášť když se v písni zpívá o nachytání v nedbalkách, on u toho, s prominutím, působí jak natěšený stařík.

Lepší poctou jeho osobnosti je závěrečná Nakonec přijde začátek II s odkazem k jeho melodice. I tak ale platí, že touto deskou u nás dospěla do šansonu nová generace.

Hodnocení: 80 %