U jeho zrodu jako by stály dvě sudičky, televizní Zkáza Dejvického divadla a internetový cyklus sKORO NA mizině. Ve všech herci vystupují sami za sebe v reálném prostředí vlastní scény, mají prostor k improvizaci a záchranné plány dovádějí ke krajní až bizarní absurditě.
V neposlední řadě se také smějí hlavně sami sobě, v případě Rubínu na půdorysu schůzí krizového týmu, které se pravidelně zvrhnou v jalové rozpravy uměnovědného charakteru či v abstraktní meditace.
 |
Odstíny humoru Lockwoodu, jehož divadelní režii převzali Jan Frič a Jiří Ondra a filmovou studenti FAMU Kryštof Zvolánek a Jan Šolc, jsou internější a subtilnější než v příbuzných seriálech, technické parametry o poznání chudší, nicméně princip od deprese přes recesi ke vzkříšení tu funguje také.
Nataša Bednářová, Radovan Klučka, Šimon Krupa, Natálie Řehořová a Marta Vítů se scházejí na zasedání štábu, které Ondřej Pavelka coby předseda řídí online, než se jeho pravý azyl provalí. Jenže nikdy nic společně nevyřeší.
V první epizodě se zaseknou hned u pořadového čísla schůze, ve druhé u zkratky pro krizový tým, z níž odvodí nelichotivé slovo kokot a z něj zase genderovou nevyváženost.
Následující hádka se zadrhne u rozboru krize, přičemž kuchyňské filozofování „co bylo před prenatálem“ v kombinaci se zakouřeným divadelním barem, ucpanými záchody, oschlými chlebíčky a rituálním vysypáváním popelníků na hlavu spoluvytváří kouzelný obraz marnosti.
Lehce se vymyká „španělská“ etuda plná jazykových hrátek, pak pobaví sólo herce pro děti – „Teď jsi to řekl jako Míra Hanuš!“, ale stále výrazněji se koncept propadá do mimózní říše kouzla nesmyslu. Na její půdě i herci přebírají úlohu apatického panoptika, které ve finále dospěje k zjištění, že „fotbal je v telce lepší, divadlo v telce je na p...“.
V sebeironii umělecké žvanivosti je Lockwood trefný, ale scházejí mu pointy, jež jednotvárná melancholie nenahradí. Ale body navíc má za úspornost a důkaz, že lepší než fňukat je smát se vlastní bezmoci.
