Leviatan, mořská nestvůra zmíněná ve Starém zákoně, je dnes výrazem pro jakékoli děsivé monstrum. Ve filmu režiséra Andreje Zvjaginceva symbolizuje systém, ve kterém jedinec nemůže vyhrát – odtud také pramení obdiv zejména západních médií k „protiputinovskému“ dílu.
Což o to, Leviatan má sílu i odvahu, ale dvě věci je třeba připomenout. Jednak na „rebelii“, jak ji vnímá svět, připlatil sám kritizovaný stát včetně grantu ruského ministerstva kultury; jednak podobné snímky vznikaly už za české nové vlny či polského hnutí morálního neklidu a v jisté míře i za sovětské perestrojky.
Pro diváky bez paměti tedy může Leviatan představovat objev, ale ve skutečnosti nespadl z nebe, pouze obnovil morální apely o moci mocných, bezmoci bezmocných a spravedlnosti, jíž se osamělý rebel v zapadlé gubernii těžko dovolá.
Kraj mezi holými skalami a šedými vlnami hraje režisérovi skvěle do karet; jako by se tu zastavil čas. Sice už tu znají volby, jenže věčně zpitý místní politik se drží moci po vzoru někdejších stranických aparátčíků: pomáhá si podvody, úplatky, vzájemnými službičkami, hrozbami. A najednou mu stojí v cestě jeden drzý buřič, který se vyvlastnění svého pozemku brání soudně. Ba dokonce si přivolá z Moskvy advokáta, jenž proti místnímu diktátorovi tasí podobné zbraně – záhadné známosti na nejvyšších místech, pouze v elegantnějším podání.
Boj s vrchností zosobňuje věčné ruské téma, ovšem nosívá s sebou také věčně stejné rekvizity i typizované charaktery. Stejně tak mohl Zvjagincev inscenovat třeba Revizora: s litry vodky, ruměnnými tvářemi, upoceným velikášstvím, umrněným strachem. Jenže Leviatan není potměšilá komedie, útočí zpříma, syrově a surově: „Ty jsi jen hmyz, žádná práva jsi nikdy neměl, nemáš a mít nebudeš!“
V Kafkově duchu
Zvjagincev je typicky ruský rovněž rozmáchlou stavbou příběhu, jenž trvá bezmála dvě a půl hodiny, i budováním nálady dalšího z nyní tak módních konců světa, jenž má pro zahraniční publikum příchuť sociálně zbarvené exotiky. Paneláky, auta, domácnosti i ta vězeňská cela mají patinu starých časů, úřady se vykrucují v duchu kafkovsky absurdních situací: Vidíte, že teď tady zrovna nikdo není, tak nemůžeme nic dělat.
Donkichotský boj s příšerou, jíž šlápl na kuří oko ubohý mraveneček, se postupně roztáčí, stupňuje a přes milostnou mezihru dostává až do krajního bodu, odkud už nevede cesta zpátky. Jen dál až k úplnému sebezničení.
Režisérovi nelze upřít zdrcující naléhavost výpovědi ani promyšlenou bravuru filmařských prostředků, jimiž účinku dociluje. Přesto však nedovede docela zastřít, že ve své podstatě vychází Leviatan z předem dané, na milimetry vypočítané teze, jakkoliv umně ji obaluje ve stylu moderního westernu z ruského severu.
Takové filmy už tu zkrátka byly, i když to vůbec neznamená, že by dnes ztrácely smysl.
