RECENZE: Ewa Farna by ve své rozlítanosti potřebovala ukazatel směru

Ewa Farna zpívá na dlouho odkládané desce Leporelo skvěle. Jenže texty plní klišé a slova jí občas nelezou do pusy. Měla by si ujasnit, co chce do budoucna vlastně hrát.

Na nové desce Ewa Farna pracovala dlouho a v její tvorbě je to velký skok. Není se co divit, před pěti lety, když vydávala své předchozí české album Virtuální, jí bylo šestnáct. S deskou Leporelo nepřichází puberťačka, ale jedenadvacetiletá mladá žena, která už má ve spoustě věcí jasněji. A v některých ještě ne.

AUDIO: Poslechněte si, jak zní "přenášené dítě" Ewy Farné

První rozdíl je patrný v písničkách – z desky je poznat, že není sestavená z katalogu, ale vznikala v symbióze s kapelou, kterou kolem sebe zpěvačka postavila. Obsah nahrávky je do značné míry totožný s polskou deskou Winna, kterou Farna vydala už před rokem.

Zásadní proměnou prošel otevírací singl Leporelo, který pro českou verzi desky dostal „elektronické“ aranžmá směrem ke žvýkačkovému, tanečnímu popu. I když je to písnička, kterou se Farna a její tým rozhodly k desce upoutat pozornost, a po dlouhé době hit, který zpěvačka potřebovala, zároveň skladba o desce nejvíce lže.

Farna je totiž oproti její prostoduchosti na nahrávce žánrově poměrně velkorysá. Kromě nekonfliktního rádiového popu se na jednotlivých polohách rozkročila od tvrdých kytar (Kdo se mnou tančí) přes dubstepové mezihry (Bez titulků) až k jazzové vyklidněnosti (Náhle). Desce nechybí ani velká baladická čísla – právě v pomalých písničkách Promiňte mi a Mámě se ukazuje, že její hlavní zbraní zůstává síla a rozsah hlasu a to, jak umí pracovat s náladami.

O to víc rozpačitě působí pokusy o odlehčení, kterých se Farna dopouští v závěru desky v písních Lešek o jejím manažerovi a Tubí kontiniut, jejíž jammová uvolněnost mohla také klidně zůstat pro pobavení muzikantů ve zkušebně.

Leporelo

65 %

autor: Ewa Farna

CD, 349 Kč

S takovým začátkem, středem a koncem není příliš zřejmé, zda chce Farna dělat pop, rock, užívat si hudbu s muzikanty nebo se snažit o umění. Nejspíš všechno najednou, ale album pak jako celek nutně trpí roztříštěností.

Neprospívají tomu ani slova, kvůli nimž prý trval vznik české verze déle. Z krkolomností typu „nechci být náhodným kolemjdoucím tvým“ a rýmů jako sál – bál – dál, a konečně i akcentů či překlepů v bookletu je zřejmé, že polština je dnes pro zpěvačku jako vyjadřovací jazyk přirozenější.

Leporelo jako celek je příjemný posun. Když však Farna zpívá „Jsi můj v šeru, ukazatel směru,“ je zřejmé, že by nějaký takový teď potřebovala i ve své jedenadvacetileté hudební rozlítanosti.