František Němec recituje Záhořovo lože, jeho znělý hlas se nese celou historickou budovou Národního divadla. Anna Fialová se jako mladá vdova v Holoubkovi zmítá ve vlnách, které se valí přes jeviště tak, že diváka chytá závrať.
Vodníkův podvodní svět, překotná cesta s umrlcem na hřbitov, strašný čin ze Zlatého kolovratu, čistota Dceřiny kletby. Trpišovský s Kukučkou vykreslují jednu baladu po druhé v překvapivých barvách a přitom s úctou k minimalistické předloze. Kytice je vrcholem jejich dosavadní tvorby.
Osmička vybraných balad odehraných v necelých dvou hodinách totiž nabídne divákovi vše: opravdové herectví, moderní scénografické i choreografické postupy, vtip, nápady, tíživou atmosféru i nadsázku.
Největším plusem dechberoucí podívané je fakt, že ze všech herců (na jevišti se protočí dvě třetiny zdejšího činoherního ansámblu) čiší radost a zapálení pro práci.
Výtky se samozřejmě najdou. Zařazení Polednice a zprofanovaného „u lavice dítě stálo“ nemůže i přes zjevnou hereckou nadsázku dopadnout jinak než smíchem z publika. Ani závěrečný Štědrý den příliš negraduje.
Ovšem v celkovém balení, uprostřed vyhořelého barokního kostela, vás Kytice prostě okouzlí. A je jedno, zda preferujete psychologické herectví či souzníte s moderními postupy. Na tuto Kytici vyražte v každém případě.
Recenze vyjde v pondělním vydání MF DNES.
