RECENZE: Protektorátní Kvartýr mrazí, jen se v něm až moc vypráví

Režisér David Jařab svou nejnovější inscenací pro Novou scénu pražského Národního divadla upozornil na málo známou novelu Johannese Urzidila Poslední zvonění. Blízký přítel Franze Kafky a Franze Werfela v ní nastínil dusnou dobu, kdy se krátkodechá druhá republika přelomila v protektorát.

Dostáváme se do bytu, který narychlo opustili jeho židovští majitelé a celý ho spolu s nemalou částkou přenechali své nic netušící mladé služce Mařce (Natálie Řehořová). Ta se v něm rozhodne zůstat a k náhle nabytému štěstí přizve svoji sestru Jožku (Jana Pidrmanová). "Já se jim tady o to aspoň starám, tak jakýpak černý svědomí?" říká si Mařka, i když se v koutku duše stále trochu stydí.

Obě dívky neopatrně flirtují s německými vojáky, následkem čehož přivede Jožka jednoho do bytu. A když si začne gestapo do domu chodit pro židovské majitele ve spodních patrech, je už příliš pozdě, aby si dívky uvědomily, s čím se zapletly.

Na první pohled se může zdát, že scéna malého kvartýru se ve velkém prostoru ztratí. Divák se tak však lépe vcítí do protektorátní doby. I ta mohla na první pohled působit jako závětří v bouřící Evropě, ovšem svou klaustrofobičností a gradovaným terorem mohla zalknout leckoho.

Krev zapitá do koberce

Jařab hru nevypráví lineárně, staří majitelé bytu (Jana Preissová, Jan Kačer) zůstávají v první polovině stále na scéně a připomínají Mařce svou nedávnou přítomnost. Krev zapitá do koberce naopak předbíhá čas a varuje před tím, co přijde. "Něco v tomhle bytě smrdí a jako by to nešlo vyvětrat. Tenhle kvartýr je jak krypta," zní sálem.

Příjemným oživením je hra na klavír, napětí buduje tikot metronomu. Interiér působí podobně nakašírovaně jako plakát ke hře, na oko líbezné vyznění hry podtrhuje i půvab obou mladých hereček.

Kvartýr

70 %

Nová scéna, Národní divadlo

premiéra 13. března 2014

režie: David Jařab

hrají: Natálie Řehořová, Jana Pidrmanová, Martin Pechlát / Ondřej Nechvátal, Jan Kačer, Jana Preissová a další

Povedený začátek a dramatický konec však rámují hluchou část, kdy dívky u soudu vysvětlují své první setkání s vojáky. Na scéně je v tu chvíli příliš postav a žádná nepřesvědčí. Podobně jalově vyzní i moment, kdy se Mařka snaží zachránit bytného s manželkou. Škoda, takové scény přicházejí poté, kdy hra příjemně mrazí a diváka vtahuje.

Kdyby se Kvartýr nesnažil tolik vyprávět, mohl nám předložit autentický střípek z doby, kdy se v Praze nedýchalo lehce a - řečeno slovy hry - "Češi byli Čechy, Němci byli Němci a svině sviněmi".