Nejprve si zkoušel ztřeštěné nápady. Pak točil silné, sžíravě mrazivé vztahové studie. A nyní Woody Allen pěstuje přívětivě smířlivé historky o věčné pošetilosti lásky, k jakým patří i Kouzlo měsíčního svitu, vstupující do našich kin.
Nicméně napříč celým vývojem Allenovy tvorby se vinou některé neměnné prvky. Zejména disputace s věčností, zde zosobněná v kouzelné modlitbě k Bohu, k níž se ryzí ateista poprvé uchýlí - načež ji zase odvolá. To je první labužnické sólo Colina Firtha, jehož téměř aristokratický nositel rozumářské skepse a britské citové zdrženlivosti padne do Allenovy koncepce jako ulitý.
Ve finále má však Firth ještě jeden skvostný okamžik, když neohrabaně, prkenně, tak aby si pokud možno nezadal, koktá žádost o ruku. Není ve všech kinech světa divačky, která by právě od seriálového pana Darcyho nechtěla slyšet variantu vyznání, jímž okouzloval i v Deníku Bridget Jonesové nebo v Lásce nebeské.
Ovšem i druhá polovina lidstva tu něžně úsměvnou limonádu přijme, protože Firthova protihráčka Emma Stoneová má půvab éterické víly, která se přitom až dojemně láduje, a dialogy obsahují Allenův spolehlivý vtip. Není to jiskření, natož přestřelka, spíše perlení ve skleničce sektu, jehož chuť patří k letním večerům na jihu Francie mezi smetánkou konce 20. let, která nemá co na práci, takže si dlouhou chvíli krátí duchařskými seancemi.
Právě věrohodnost mladičké jasnovidky v podání Stoneové má prověřit Firthův uznávaný mág znalý všech kouzelnických triků, ovšem už méně odolný vůči kouzlu dívky, která svou živnost zakládá na lidské slabosti pro věci mezi nebem a zemí. „Proč by si Bůh dával takovou práci, kdyby všechno skončilo smrtí?“ zní jeden z argumentů, na něž stoupenec věcné racionality odpovídá pouze přezíravým úšklebkem a bonmoty typu „Záhrobí je dobré místo pro restauraci“.
Nelze říci, že by se Kouzlo měsíčního svitu řítilo vpřed od překvapení k překvapení. Má dlouhý prolog, vlekle představuje postavy, ze kterých se vedle kralujícího ústředního páru výrazněji vydělí jen dvě, Firthova svérázná filmová tetička čili Eileen Atkinsová a hrdinův protivník v lásce, Hamish Linklater coby milionářský synek, jehož neumělé milostné songy provázené hrou na ukulele zcela odzbrojují.
Vlastně se nic neděje, dívka předstírá trans, kouzelník ho vědecky rozebírá, v červeném kabrioletu nad modrým mořem vyrážejí na výlety jako z pamětnického filmu, jemuž jen vyčistili barvy a strojem času do něj přenesli jinou hereckou generaci. Ale v té starosvětské náladě tkví půvab snímku, slabšího než Jasmíniny slzy, ale silnějšího než Do Říma s láskou, pokud se poměřuje nejbližšími předchůdci. Allen jako by s věkem prahl po harmonii, tudíž nerozdírá a v odvěkém sporu mezi vírou a rozumem bere na milost tezi, že svět iluzí poskytuje víc radosti. Jako jeho film.
