Našlapané hlediště Divadla Archa, které vytvořilo téměř nedýchatelnou - ale vlastně "správně rockově-animální" - atmosféru v sále i předsálích rozehřívali jak muzikanti z Reedovy doprovodné kapely, tak písničkářka Allison Weissová, která v průběhu hlavního bloku protagonistovi zpívala vokály. Po pravdě řečeno, málokdo asi na jejich vystoupení měl v očekávání budoucího myšlenky. Smutný úděl všech předkapel.
Reedova šňůra nese název From VU To Lulu, přičemž první zkratkou je samozřejmě míněna kapela Velvet Underground, Lulu je pak název společného loňského projektu s kapelou Metallica. Právě těmto "hraničním" obdobím své kariéry Reed, obklopený nikoli čtyřčlennou, jak bylo předem avizováno, nýbrž sedmičlennou kapelou (místy hrály až čtyři kytary naráz), věnoval většinu svého repertoáru.
Kdo má Reeda rád opravdu se vším všudy, asi nemohl odcházet nespokojen. Koncert, tedy jak jeho program, tak provedení, nabídl všechno, co dělá Reeda Reedem. Nenápadná propracovanost, snoubená s podstatnou hrstí hráčské anarchie, kořenné rock'n'rollerství s tím, co bývalo v 60. letech experimentem, absolutně nezaměnitelné riffové písničkářství i svérázné baladiérství.
Co se intenzity zvuku týče, nejrockovější okamžiky nastaly při hned čtyřech kusech z dvojalba Lulu, z nichž dva, Brandenburg Gate a Junior Dad, základní set rámovaly, a další dva, The View a Mistress Dread, tvořily jeho střed. Dva asi největší velvetovské hity Heroin a I'm Waiting For My Man byly Reedovou podanou rukou ctitelům klasiky hned na druhé a třetí pozici. Další dvě, Beginning To See The Light a Sweet Jane, byly přídavky "na jistotu".
Mezi těmito opěrnými sloupy koncertu pak Reed vybíral ze své sólové tvorby. Sáhl jak k songům všeobecně "provařeným" jako je Street Hassle, Sad Song nebo Walk On The Wild Side, tak i k písním možná poněkud opomíjeným, konkrétně Senselessly Cruel, Cremation a Think It Over.
Lou Reed zjevně nestaví svoje kapely podle hráčského mistrovství bez chuti a zápachu - například o houslistovi nebo saxofonistovi rozhodně nelze říct, že by byli jiskrnými instrumentalisty, kteří jeden den hrají jazz, druhý den pop a třetí underground. To nicméně nevylučovalo, že právě houslista se zjevně stal miláčkem pražského publika, zvlášť po svých dvou ďábelsky noiseových sólech v Heroinu. A že saxofonista si jako jeden z mála vysloužil potlesk na otevřené scéně po svém sólovém vstupu do Walk On The Wild Side, de facto okopírovaném ze slavné studiové nahrávky.
I když kapela velice často "hrála do plnejch" právě po vzoru, nastaveném jednou provždy právě Velvet Underground, neztrácely se v její hudbě dvě podstatné věci, a to dynamika a práce s detailem. Obojí skvěle působilo právě třeba v snad na dvacet minut nataženém Heroinu. I v okamžicích, kdy se všichni muzikanti předháněli v exponované hře, Reed s rozvahou Starého Mistra ležérně "šolíchal" struny své kytary a dodával tak jejich řádění dokonalý kontrapunkt.
Samotné Reedovo angažmá bylo výbornou ukázkou toho, co všechno se dá s jeho i velmi slavnými písněmi dělat. V ničem si v tomto smyslu nezadá třeba s Bobem Dylanem, který stejně jako on frázuje své hity pokaždé jinak a mnohdy z nich dokáže vytvořit vlastně zcela nové dílo. Dlužno dodat, že Reed se coby vokalista, jakkoli zůstal věren svému polomluvenému stylu, ukázal v mnohem lepším světle, než jak je k vidění na webových záznamech z minulých koncertů turné.
Možná v tom sehrálo roli to, že zpíval "Pražanům, kteří mu rozumějí", možná - a to je pravděpodobnější - si dal více záležet proto, že byl celý koncert natáčen a podle informací pořádající agentury 10:15 Promotion vyjde jeho záznam jako oficiální DVD nahrávka z tohoto turné. My všichni, kteří jsme želeli jeho neúčasti na koncertě Pocta Václavu Havlovi 23. prosince loňského roku (jehož DVD záznam shodou okolností vyšel právě v den Reedova koncertu), jsme tak dostali odpovídající náplast.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
