Někteří interpreti v takovém případě požádají diváky, aby mu nenarušovali koncentraci a svůj názor vyjevili až po skončení větších celků, do nichž jednotlivá čísla uspořádali. Dmitri Hvorostovsky si však téměř nepřetržitých ovací očividně užíval. A ještě více si užíval vlastního hlasu.
Bylo ovšem co si užívat, a to i z posluchačského hlediska. Hvorostovsky, jenž byl v Praze naposledy před šesti lety, je ve svých osmačtyřiceti ve vrcholné fyzické a vokální formě. Demonstruje ji vynikající dechovou oporou a opulentním, sametovým, stále pevným a nijak roztřeseným zvukem.
Ten předvádí se suverénností a výdrží, takže čím delší tón a fráze, tím lépe. Ovšem zachytit v jeho zpěvu souhlásky už je o něco obtížnější a jednotlivá slova jako by byla ponořena hluboko v záplavě měkké zvukové vaty. Písně Čajkovského, Medtnera i Rachmaninova zněly potom jako stále stejná, i když nádherná a vznosná zvuková exhibice.
Vrátí se v červnu
Jde to i jinak. Se zvukem i slovy se v ruských písních dá nakládat s větší fantazií a tvárností, jak dokazuje například jiný ruský barytonista Sergej Leiferkus, jenž v minulosti rovněž hostoval v Praze.
K Hvorostovskému, jenž navíc už řadu let tvoří sehranou dvojici s estonským pianistou Ivarim Iljou, ovšem patří v jádru sympatická nehledanost a přímočarost. Na závěr interpret publiku zazpíval jeden přídavek a spěchal, aby stihl noční let.
Do Prahy by se měl vrátit v červnu příštího roku, tentokrát s programem operních árií za doprovodu České filharmonie. Ale ještě předtím ho diváci přímých přenosů z Metropolitní opery do světových kinosálů uvidí ve Verdiho Trubadúrovi jako hraběte Lunu.
Hodnocení MF DNES: 80 %
