RECENZE: Komedie o padouchovi začne průměrně, ale je čím dál lepší

Po dlouhé době míří do kin animovaný film, na který se mohou vypravit celé rodiny, aniž by děti tápaly nebo rodiče trpěli. Jmenuje se Já, padouch a má tu výhodu, že se od průměru vyvíjí k lepšímu.

V nabídce animovaných novinek představuje Já, padouch vděčný kompromis. Zatímco Legenda o sovích strážcích může připadat menším dětem příliš temná a při vlčí romanci Alfa a Omega zase dospělé vytrhne z dřímoty jen důmyslná hudební hra s vytím, u příběhu polepšeného zlosyna se slušně pobaví všechny generace.

Loupež století

Nepřináší sice ryzí filmařský zázrak v duchu produkce Pixaru, ale rozhodně patří k filmům zdařilejším a dospělejším – třebaže základní motiv, tedy podíl dětské nevinnosti na polidštění morouse, si půjčuje právě z pixarského Vzhůru do oblak, případně z Kida či Kolji.

Rozdíl však tkví v míře výchozí nadsázky charakterizující titulního hrdinu. Já, padouch je snad padouchovatější než Jack Nicholson v Lepší už to nebude; padoušstvím se dlouhá léta živí a těžce nese, když mu světové prvenství v zločineckém toptenu přebírá nevycválaný mladíček. Aby ho přebil, potřebuje loupež století – uzmutí Měsíce; k její přípravě pak další bankovní úvěr – což je mimochodem užitečná linie výchovy k finanční gramotnosti – a sladké děti jako návnadu. V daném případě tři holčičky ze sirotčince, jehož ředitelka trestající robátka krutou „krabicí hanby“ by mohla padouchům celého světa klidně dávat lekce.

Já, padouch

70 %

USA / 2010 / 95 minut

Režie: Pierre Coffin, Chris Renaud

V českém znění: Jiří Lábus, Jan Přeučil, Jiří Hromada

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.6

Výtvarně film leží na pomezí loutkového pocitu a karikované stylizace a la Úžasňákovi, což využije hned v úvodním skeči s tlustými turisty u pyramid. Navíc uplatňuje milé technické hračky včetně hrdinovy armády žlutých poskoků připomínajících na první pohled Pokémony; naštěstí jsou vtipnější.

Špionážní sušenky

Hezký nápad se rozvíjí „přiměřeně dětem“ čili opatrně; zločinci pouze krotce kradou a 3D se omezuje zprvu jen na letecké stíhání. Naštěstí Já, padouch na rozdíl od většiny filmů, které po slibném startu ztrácejí dech, patří k vzácné skupině děl se zcela opačným vývojem: začne průměrně a krok za krokem se zlepšuje.

Což platí i pro trojrozměrný formát, který postupně najde výraznější využití na horské dráze a nakonec ve velebném vesmíru či pro bezeslovné gagy včetně akčního škádlení se žralokem. A byť soupeřící zloduchové patří mezi dospělé, jejich hravé rekvizity od obranného systému pevnosti ke špionážním sušenkám nezapřou vidění dětského světa.

Já, padouch 2

RECENZE: Padouch se ve „dvojce“ polepšil. Ale o vtip naštěstí nepřišel

Pochopitelně dospělý si zápletku odvodí předem: jistěže nevinné malé bytosti nakonec hrdinu rozněžní a jistěže vyjde najevo, že za jeho drsnou maskou stojí neradostné dětství. Naštěstí podobné poučky z plátna netrčí a padouch usmýkaný požadavky holčiček baví pořád víc – například výstižnou kritikou pohádky, kterou jim má číst před spaním: „To je šmíra!“

Vyložených hlášek tu není mnoho, ale příjemné žerty se postupně zřetězují, vzdušné finále nabídne podívanou a přepjaté city v závěru dokáže Já, padouch bez zábran shodit, za což si vyslouží deset procent navíc k původní šedesátce. Ani dabing, v němž se potkali Jiří Lábus a Jan Přeučil, tentokrát neruší; hlavně nepůsobí jako z jeslí.

Pouze na okraj: komedie o milionáři, který se pokusil ukrást Měsíc, nemá pranic společného s drastičtější sociální pohádkou Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl Slunce. Tu v Americe asi ani neznají.