Reinhard Heydrich

Reinhard Heydrich | foto: Profimedia.cz

RECENZE: Kniha o Heydrichovi, nejnebezpečnějším muži třetí říše, vzbudila rozruch

  • 26
Česky právě vyšel román o Heydrichovi, který románem o Heydrichovi být nechce. Ale možná právě v tom tkví největší kouzlo francouzského bestselleru s podivným názvem HHhH od Laurenta Bineta.

HHhHZa čtyřmi H se skrývají čtyři slova v němčině: Himmlers Hirn heisst Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Byla to prý v období nacismu okřídlená věta o "nejnebezpečnějším muži Říše".

Věčná blonďatá bestie

Reinhard Heydrich (1904–1942) byl muž kontrastů. Mezi malými, obtloustlými, zchromlými nacistickými papaláši vypadala tahle "blonďatá bestie" dokonale árijsky, a přece se právě Heydrichovi – neprávem – předhazoval židovský původ. Hrál na housle a potrpěl si na umění, ale jako architekt konečného řešení poslal na smrt miliony Židů.

Pro svou inteligenci, intuici a krutost budil respekt i hrůzu, ale pak se nechal na ulici vyřídit dvěma parašutisty. Není divu, že inspiroval mnohé filmaře i spisovatele. Z nových českých zpracování připomeňme výborný román Dva proti Říši Jiřího Šulce z roku 2007, kterého se tu prodalo na třicet tisíc výtisků.

Vše, co o operaci Anthropoid mohlo být řečeno, už nejspíš řečeno bylo. Ale ani to neodradilo francouzského spisovatele Laurenta Bineta (1972), který o hrdinském činu československého odboje a smrti "pražského kata" poprvé slyšel z vyprávění svého otce. Fascinovalo ho natolik, že o mnoho let později, kdy místo vojenské služby učil důstojníky na Slovensku francouzštině, a při pobytu v Praze začal přemýšlet o napsání knihy. Napsal ji a ve Francii vyvolala rozruch.

Jak dva zabijí třetího?

"Na začátku mi připadalo, že takový příběh se bude vyprávět snadno. Dva muži mají zabít třetího. Buď se jim to povede, nebo ne, a tím to končí, nebo skoro končí. Všichni ostatní, domníval jsem se, jsou jen duchové, kteří elegantně proplouvají po goblénu dějin," píše Binet. Jenže příběh se snadno nevyprávěl – a tady začíná svéráz HHhH.

Reinhard Heydrich

Prominentní nacista (nar. 1904) byl mj. šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) a architektem "konečného řešení židovské otázky", to jest vyhlazení Židů. Dne 27. září ho Hitler jmenoval zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě a Heydrich okamžitě vyhlásil výjimečný stav: "Proti rozsudkům stanných soudů není odvolání. Rozsudky se vykonávají ihned zastřelením nebo oběšením," stojí v jeho rozkazu. Brutální perzekuci podlehly tisíce lidí. Dne 27. 5. 1942 provedli českoslovenští parašutisté atentát, na jehož následky 4. června 1942 Heydrich zemřel.

Binet se totiž rozhodl všechny své pochyby, nejistotu, váhání i tu trochu vzteku, kterou má na rychlejší literární konkurenci (třeba Jonathana Littella nebo Roberta Harrise), v knize přiznat. Nesnaží se zakamuflovat, že je mladý, nezkušený, že dobu neprožil, nestylizuje se do vševědoucího vypravěče.

Právě naopak: hlavně zpočátku působí až jako jeliman, který za každou cenu chce napsat něco o Heydrichovi a ze svého pátrání po základních informacích dělá detektivku. Moc toho neví a ještě si stěžuje, že se paměti Heydrichovy manželky na internetu prodávají za 350 eur, což on tedy rozhodně nemíní investovat. Jenže o pár stránek dál je jasné, že přece jen investoval a že tak ztracený zase není.

Černý i zelený mercedes

Je to postmoderní hra se čtenářem a žánrem, z které vzniká cosi jako "román o hranicích historického románu". Nebo jinými slovy polemika s historickým románem, úvaha nad literární interpretací dějin, souboj o pravdu, vždycky jenom přibližnou.

Binet to pěkně vystihuje jednou ze svých autorských litanií: "Je to ostuda, dělat si loutku z někoho, kdo je dávno mrtvý a nemůže se bránit. Nutit mu čaj, když možná pil jen kávu." A tak útočí na "znásilňování skutečnosti" a dokola rozvíjí teorie o tom, jak jsou beletristické výmysly "dětinské a směšné".

Zároveň však po jedné ze scén dodá, že si ji v podstatě vymyslel a že ji možná vyškrtne. Nevyškrtl. Svůj přístup ovšem shledává poctivější, protože nikoho neblamuje: dává přece čtenáři svobodně na výběr mezi fantazií a nedostatkem materiálu. Jindy dialog rovnou rozepíše natřikrát a ke každé verzi přiloží osobní komentář o míře pravděpodobnosti.

Nebo kritizuje Alana Burgesse, že ve svém románu Sedm mužů za úsvitu nechal Heydricha jezdit v zeleném mercedesu, když byl samozřejmě černý. Zanedlouho však o barvě začíná sám pochybovat – a sotva tuší, že se ve stodole u Hradce Králové loni objevilo možná to pravé Heydrichovo vozidlo...

K napětí dějin tak Binet přidává i napětí formy, které působí nově, čerstvě a ve většině případů mu vychází. S touhle taktikou autor může klidně drze skákat od osobních peripetií k historickým milníkům, od lechtivých historek k národnostním analýzám, citovat Milana Kunderu, Vítězslava Nezvala, Goebbelsovy deníky i scénu z Chaplinova Diktátora a ještě do toho přimíchat své lásky a modré oči Paula Newmana.

Beneš impozantnější než de Gaulle?

Český čtenář se přitom asi nejednou nadme pýchou. HHhH lze totiž číst i jako literární vyznání Čechám, Československu: odvaze odboje, hrdosti politiků, nádheře pražské architektury a kráse zdejších žen. Je to země viděná okouzleným, trochu naivním pohledem cizince, který zde zjevně nechal srdce. A tak fandí Čechům možná víc, než by to kdy uměli sami.

Zároveň se tím občas dopouští zjednodušování a laciných nálepek. Edvard Beneš se mu zdá "impozantnější než de Gaulle", což trochu komicky zdůvodňuje, že důstojně polykal urážky od "bídáka Chamberlaina, jehož slabá vůle a zaslepenost nemají obdoby". Zajímavé je nadužívání superlativ: Dominik Hašek je "jeden z největších hokejistů všech dob", Karlův most "nejkrásnějším mostem světa" a Praha "srdce světa a samý střed Evropy, protože tady se na jaře 1942 odehraje jedna z největších scén velké vesmírné tragédie".

Kniha HHhH získala prestižní Goncourtovu cenu pro nejlepší románovou prvotinu a zdá se, že po zásluze. Navzdory nijak skromnému rozsahu (350 stran) čtení nenudí, jen občas lehce irituje, zvláště u patetičtějších pasáží. A přes tu urputnou snahu o věrohodnost a upřímnost přece jen autorovi všechno věřit nelze.

Tvrdí totiž, že Heydricha nepokládá za hlavní postavu svého příběhu – je přece cílem operace, nikoli jejím aktérem, a všechno ostatní je kulisa. Ale proč pak ten název, který Heydrichovi přiznává první part? Heydrich, ta vychytralá šelma, se proti Binetově vůli stává pravým dirigentem vyprávění a zastiňuje celý sbor. Ale abych parafrázovala jeden z Binetových komentářů: "Mohlo to ale být horší."

Laurent Binet: HHhH
Překlad Michala Marková.
Argo, 351 stran, cena 398 korun

Hodnocení MF DNES: 80 %