RECENZE: Pátrání po kořenech českých myslitelek není akademická nuda

„Jen mít dosti sil!“ napsala si uprostřed první republiky do deníku filozofka Albína Dratvová. Filozofka? Přesně tak! A nebyla jediná. Právě po stopě „vzdělaných žen“ v českých dějinách zhruba posledního tisíciletí jde kniha, která si citát dala rovnou do názvu.

Radim Kopáč | foto: Host

A není to žádná akademická nuda. Naopak: autorský trojlístek sestavil popularizačního průvodce, svižně psanou, i když kvalitativně trochu rozkolísanou koláž vybraných jmen a témat. Většinou neznámých jmen a důležitých témat. Kniha začíná od Adama. Vlastně od Evy. Kněžny Libuše, slavné věštkyně a pramáti Přemyslovců. Ta je sice spíš mýtem a legendou známou přes vyprávění druhých, ale tak to v české minulosti s ženami chodilo. Vlastně až do devatenáctého století.

Aby byly ženy v dřívějších stoletích vidět a zůstala po nich stopa, musely patřit k rodině, která byla u moci. Mít šikovného dědečka, otce, bratra. Třeba panovníka, třeba význačného vzdělance, ideálně z ciziny. Například alchymistu (jako básnířka Westonie, nevlastní dcera Edwarda Kellyho), hvězdáře (jako Sophia, sestra Tychona de Brahe) nebo rabína, který postavil golema (jako Chava Bacharachová, vnučka rabbiho Löwa).

Ženy-myslitelky byly prostě vždycky ve stínu muže, v zajetí patriarchátu posvěceného katolickou církví. Společnost je viděla nejraději s dětmi a u plotny. S národním obrozením se však situace začala měnit. Jistě i díky osvíceným duchům jako Bolzano, Purkyně, Amerling nebo Náprstek. Ale hlavně vlastním přičiněním samotných žen, které prostě chtěly vyzkoušet i jinou roli: vzdělání a poznání, sebe i světa.

Jen mít dosti sil!

75 %

Jan Zouhar, Dagmar Pichová, Zdeňka Jastrzembská

2020, Host, 284 stran

V druhé půli devatenáctého století vznikl osvětový Americký klub dam, později dívčí gymnázium Minerva. V roce 1900 absolvovala první česká žena Univerzitu Karlovu. Ve 40. letech byly jmenovány první profesorky, v 60. letech pronikly první ženy do Akademie věd.

Že to nebyla snadná cesta, dokládá příklad Albíny Dratvové. Je hlavním tématem knihy, vystupuje ve všech třech kapitolách. Jako by její život a dílo v sobě zahrnovaly i desítky těch ostatních myslitelek. Dratvová měla vědu za svůj cíl; vzdala se kvůli ní manželství i dětí.

A protože bádala o etice, člověku a Bohu, neměla po osmačtyřicátém roce šanci. Komunistická totalita ji z dějin vygumovala. Byla sice jednou z prvních, která se dostala ve svobodném Československu ke slovu, ale taky jednou z prvních, která zase s novým režimem o slovo přišla. Její příběh je skoro melodrama. Ale taky inspirace. Pobídka k objevování. Ostatně jako celá ta kniha, o níž je tady řeč.