Skvělému herci, který by pouhým výrazem obličeje odehrál celého Shakespeara i s Biblí, totiž ubližuje vypravěčským komentářem, jenž nezapře stejnojmennou literární předlohu Pera Pettersona vydanou i v češtině.
Protože jinak se jímavá osobní zpověď čte a jinak vnímá coby přívažek filmové výpravy na severskou samotu, po níž hrdina po celý život toužil a kde nyní, na přelomu tisíciletí, narazí na bolestnou připomínku vlastního dospívání.
Skarsgardovu postavu v roce 1948, kdyby bylo chlapci patnáct let, trávil zálesácké léto s milovaným otcem a poznal poprvé dotek smrti i touhy, hraje Jon Ranes. Rovněž výtečně, dovede zprostředkovat vnímání všemi zjitřenými smysly daného věku, kdy se hra na krádež koní zdá opojná, dobrodružná, zábavná i hrozivá v prudké bouři.
Hlavní úder, dětská tragédie v kamarádově rodině, předchází niternější ráně. Neboť právě zlomená sousedka, která v chlapci probudí muže, se zároveň stane objektem pozornosti jeho otce, až dosud dokonalého vzoru, nyní soka, vůči němuž hoch prvně cítí žárlivý vzdor.
Vášně, které zmítají aktéry příběhu, jsou vskutku silné, ovšem film je prodává až příliš úporně, počínaje scénami z pohřbu a konče úvahami o poslední vteřině před smrtí; jako by diváka upozorňoval - Pozor, tady se buduje osudovost velikosti antické tragédie!
 |
Navíc pak zápletka zabrousí zpět v čase ještě hlouběji, až do časů války a odboje, jen aby si po letech mohli dva někdejší dětští souputníci sdělit - Já vím, kdo jsi. - Já taky vím, kdo jsi (zhruba po hodině vyprávění) a posléze - Já už pak nikdy neviděl svou matku.- Já už nikdy neviděl svého otce.
Nicméně vedle švédské hvězdy Skarsgarda má snímek norského režiséra Hanse Pettera Molanda ještě jednu zásadní oporu: kameru odměněnou na Berlinale Stříbrným medvědem. Jejím určujícím znakem totiž není líbivá malebnost přírodních scenérií, nýbrž až fyzická hmatatelnost veškerých zážitků od těžké lidské dřiny po rozverné „sprchování“ s mydlinami v lijáku.
Kde vyprávějí obrazy, přebírají klíčové role koně a lesy, přesněji klády plavené po divoké vodě. Milostné vzplanutí se tak střídá jednak s „popisem práce“, jednak s nastavovanou výstrahou ve stylu Nehoda není náhoda.
Ale jakkoli se dlouze připravuje, vypjaté akční finále v řece pod nánosy dřeva má napětí, rytmus a spád, jež by norsko-švédsko-dánské produkci mohl závidět i vysokorozpočtový hollywoodský velkofilm.
Škoda přeškoda, že bezmála setonovskou náladu souručenství otce se synem kazí těžkopádnost vysvětlivek, které nakonec neušetří ani čistou městskou pointu s hrdinovým vstupem do dospělosti. Ale na druhou stranu, v současných kinech postižených omezenou nabídkou se může premiérový snímek Jít krást koně pořád vyjímat královsky.
