RECENZE: Oscar za svobodu i jedinečnost. Poslední film Jana Němce

Spoustu filmů mohl podepsat kdokoliv, ale Vlk z Královských Vinohrad, který vstupuje do kin půl roku po režisérově smrti, je přesně takový, jaký byl Jan Němec. Nikdo jiný by ho nenatočil, nikdo jiný by kotrmelce, jaké líčí, nezažil. Sršatá provokace ani experimentální hravost neplynou z pózy, nýbrž z přirozenosti. A navíc Vlk baví.

„Přehlídka mých aut a mých děvčat,“ jíž režisér svou zpověď zahajuje, se ještě několikrát připomene jako jasné přiznání zmařené touhy po úspěchu, uznání, po velkém světě s jeho leskem. Patří sem i kabriolet, který Jiří Mádl coby Němec řídí v Cannes, kde měli roku 1968 hned tři naši tvůrci příslib trofejí a od vedení státního filmu pokyn „pijte, utrácejte, konto je neomezené“.

Následné vysvětlivky sice trochu zdržují, ale i pro zasvěcené obsahují zajímavé archivy či dotáčky ohledně gesta, kdy byl festival ze solidarity s politickými bouřemi zrušen, Godard rozřezal promítací plátno, Miloš Forman podle Němce „stáhl ze soutěže vedle svého i můj film“ a „levicoví blázni“ zmařili šanci, takže párky a slivovici na oslavu cen z Cannes delegace rozprodala.

Silný ostrý střih z černobílého obrazu do ticha nastolí šok ruské invaze: oheň, díry po kulkách v autě, krev na dlažbě, proslulé záběry, jež Němec pašoval na Západ. Rychle odsud, ale jak? Panika v letadle, odkud ho StB vyvede, ústí v kouzelný výslech kolem kravat a Franze Kafky. Jedna z četných chvil, kdy jeho cit pro absurditu vítězí nad hořkostí, na niž měl Němec svaté právo.

Vlk z Královských Vinohrad

70 %

Režie a scénář Jan Němec, hrají Jiří Mádl, Karel Roden, Jiří Menzel, Jiří Bartoška

Kinobox: 54 %

IMDb: 5.5

Koláž z americké půdy zahrne krásky v bikinách, Ivanku Trumpovou, obživu při natáčení svateb „za 150 až 1 500 dolarů a účast na všech přípitcích“ i razítko pro návrat „na pohřeb komunismu“. Od Bacha k jazzu, od Anny proletářky k nahotě, od legrácek k infarktu, s průpovídkami typu „a teď přijde ten kýč“ buduje Němec film, kde je možné cokoli, nikoli však pro efekt, nýbrž výhradně z jeho vnitřní logiky. Velké dějiny líčí přes osobní výjevy a sklonu k sebelítosti se dovede vysmát.

Nutno však ocenit i jiné, kteří pro samorosta sehráli své party, počínaje Jiřím Menzelem, o němž tu zazní, že „nikdy nepil, držel se máminy sukně“, a konče Jiřím Bartoškou při karlovarské poctě. „Oscar za svobodu“ chutná trpkou ironií, ale „Miluju film“ pocit křivdy přebíjí. Láska k dobrodružství profese vítězí včetně ryby na talíři, v níž odhalí smysl filmu.

Podle týmu, jenž Vlka dokončil, napadla Němce pointa na poslední chvíli. „Přivezte mi pstruha a Mádla,“ požádal již těžce nemocný – a dal do té scény víc hravé představivosti než celá soutěž Varů, kde Vlk dostal zvláštní uznání poroty. Ač není pro každého, je přesně takový, jaký ho Němec chtěl mít.