Hrdinové příběhů, za něž sklidil desítky cen, bývají většinou málo úspěšní a musí pracně bojovat o své místo na slunci. Taková je i titulní postava Loachova díla Já, Daniel Blake, za něž si tvůrce loni z Cannes vezl druhou Zlatou palmu své kariéry. Nyní jde do našich kin.
Vdovec z Newcastlu se ocitá ve spirále nařízení, kterými úřady trápí ty, jimž mají pomáhat. Zdravotní stav mu nedovoluje, aby dál vykonával rukodělné zaměstnání, současně však naráží na tak nesmyslné a hlavně necitlivě podávané požadavky sociální péče, že ztrácí sebedůvěru a propadá se do chudoby i deprese.
Teprve setkání s podobně postiženou matkou dvou dětí, jež našla jediné řešení své krize v odchodu z Londýna za bytem do Newcastlu, pomůže Blakeovi znovu najít sílu a prokázat schopnost a vůli dát věci do pořádku obrazně i konkrétně. Nakonec se vzchopí k otevřenému protestu vůči příkořím, jimž ho vystavovali úředníci.
Pro muže, jenž opraví splachování, topení a v ženině nuzném bytě přišroubuje kliku, je totiž neřešitelným úkolem vypracovat vlastní životopis, když nemá počítač a neumí s ním zacházet. Není mu také jasné, jak si hledat zaměstnání, když mu lékaři zakázali určité práce, či jak si obstarat od potenciálních zaměstnavatelů potvrzení, že mu práci nedají.
Ale neméně bezradná je žena tak sužovaná nedostatkem jídla, že v potravinové bance, kde se poprvé setkají, neodolá potřebě okamžitě se najíst. Právě tato scéna patří mezi ty, jež patrně ovlivnily rozhodování poroty v Cannes, dojaté soucítěním režiséra a jeho scenáristy Paula Lavertyho s postavami, jejichž předobraz nalezli v realitě současné Anglie s jejím podivně nastaveným sociálním systémem.
Na druhé straně se zdá poněkud přehnaná scéna, kdy Daniel přijde na zoufalý úmysl ženy hledat obživu prostitucí a v poslední chvíli jí v tom zabrání. Jako v jiných svých dílech, i zde Loach stojí jednoznačně na straně ponížených a utlačovaných, nejdůležitější je z jeho pohledu solidarita s trpícími bídou a respektování jejich důstojnosti.
Jako vždy měl šťastnou ruku ve volbě představitelů: ve filmu Jmenuji se Joe objevil Petera Mullana, nyní uznávaného herce i režiséra, pro Daniela Blakea našel skvělého interpreta ve stand-up komikovi Daveovi Johnsovi, jenž obdařil postavu nenásilně i humornými rysy. U Hayley Squiresové jako by autoři váhali, zda její hrdince vtisknout prvky emancipace, či zdůraznit její bezradnost v mužském světě.
Film věčného obhájce myšlenek socialismu nezapře ani nechce zapírat inspiraci neorealistickými sociálními dramaty. Jeho síla tkví v empatickém uchopení osudu aktéra, ale nahlíženého jako oběť společnosti tak jednoznačně, až se jeho reakce i počínání jeví místy nepřesvědčivé.
